Průměrná mzda v Česku loni činila 43 341 korun. V meziročním srovnání to bylo o 3024 korun více, tedy o 7,5 procenta. Spotřebitelské ceny se loni zvýšily o 10,7 procenta, reálně se proto mzda snížila o 2,9 procenta, vyplývá z předběžných dat Českého statistického úřadu.

V letošním roce mají učitelé podle loni schválené novely dostávat 130 procent průměrné hrubé mzdy v Česku. Pro letošek se částka vypočítává z průměrné mzdy roku 2022, která činila podle Českého statistického úřadu 40 317 korun.

Ministerstvo v minulosti informovalo, že rozpočet regionálního školství, který školám poslalo začátkem února, učitelům takový průměrný plat zajišťuje. Podle jeho propočtů to má být letos 52 412 korun. Ve srovnání s loňskem se podle ministerstva jedná v průměru o nárůst o 2500 korun. Pro učitele mateřských škol úřad počítá s průměrným měsíčním platem 45 369 korun, pro učitele základních škol 54 488 korun a pro učitele středních škol 55 392 korun.

Nejnižší platy z učitelů měli loni podle dat ministerstva učitelé mateřských škol, jejich průměrný výdělek byl 41 028 korun. Středoškolští učitelé brali v průměru 54 431 korun, učitelé ve vyšších odborných školách měli průměrně 56 398 korun a učitelé v základních školách 52 119 korun.

Průměrný hrubý měsíční plat nepedagogů, tedy například uklízeček, kuchařek, školníků, ale i technického personálu, včetně vedoucích pracovníků byl 29070 korun. Nejméně brali ti, kteří pracovali v mateřských školách, kde jejich průměrný plat činil 24 871 korun. Ve středních školách brali nepedagogové průměrně 34 615 korun měsíčně. Pedagogičtí pracovníci, mezi které patří například asistenti pedagoga nebo školní psychologové, měli v průměru 46 514 korun hrubého.

Průměrné výdělky v regionálním školství (ve školách zřizovaných kraji či obcemi): Roky Průměrný plat učitelů Meziroční změna Průměrný plat pedagogů Meziroční změna Průměrný plat nepedagogů Meziroční změna 2015 27.809 Kč 26.987 Kč 15.188 Kč 2016 29.381 Kč 5,70 % 28.384 Kč 5,20 % 15.952 Kč 5,00 % 2017 31.548 Kč 7,40 % 30.228 Kč 6,50 % 17.509 Kč 9,80 % 2018 34.913 Kč 10,70 % 33.244 Kč 10,00 % 19.516 Kč 11,50 % 2019 40.111 Kč 14,90 % 38.056 Kč 14,50 % 21.786 Kč 11,60 % 2020 44.202 Kč 10,20 % 41.744 Kč 9,70 % 24.625 Kč 13,00 % 2021 47.833 Kč 8,20 % 45.003 Kč 7,80 % 25.898 Kč 5,20 % 2022 48.204 Kč 0,80 % 45.154 Kč 0,30 % 26.512 Kč 2,40 % 2023 49.867 Kč 3,45 % 46.514 Kč 3,01 % 29.070 Kč 9,65 %

Zdroj: MŠMT

Jako překážka se paradoxně staví do cesty válečná ekonomika, kterou se Rusko, které vede agresi na Ukrajině, vydalo. Země se kvůli ní potýká s nedostatkem pracovních sil a strategie "firemní mobilizace", při níž jsou zaměstnanci závislí na vládě tlačeni k tomu, aby k volbám získali své přátele a příbuzné, bude letos zřejmě méně účinná než obvykle.

"Dříve to fungovalo. Mnoho lidí si chtělo udržet práci a bálo se, že o ni přijde. Nyní si dělníci myslí: máme nedostatek pracovních sil, takže nás nikdo nevyhodí za to, že odmítneme volit. Běžná reakce je následující: 'Jděte do prd*le. Já nechci volit. A co s tím hodláte dělat? Pracovat místo mě?'" popsal pod podmínkou anonymity Meduze současný stav politický stratég, který spolupracuje s Kremlem.

Zvláštní zpravodaj serveru Andrej Percev vysvětlil, jak lidé kolem Putina plánují upravit manipulace s hlasy, aby tyto problémy vyřešili. Nejvyšší kvótu pro získávání dalších voličů mají členové a příznivci vládnoucí strany Jednotné Rusko. Každý z nich má za úkol přivést k volbám deset dalších lidí.

Požadavky na zaměstnance veřejného sektoru a podniků, které jsou napojeny na vládu, jsou mírnější. Od prvních se očekává, že přivedou tři další voliče a druzí dva. "Tito lidé na svých pozicích pevněji lpí. Čím menší je jejich město, tím více touží po tom, aby si své místo udrželi. Takže se budou snažit," prozradil Meduze zdroj blízký Putinově administrativě.

Dva političtí stratégové, kteří s Putinovou administrativou také spolupracují, uvedli, že lidé napojení na stát jsou povinni několik týdnů před samotnými volbami předložit jména, telefonní čísla a e-mailové adresy těch, které plánují přivést. Sledování, zda jejich snaha byla úspěšná, zajistí Kremlu i elektronický systém voleb. V regionech, kde elektronické hlasování zavedeno není, plánují úřady monitorovat snahy o firemní mobilizaci mimo jiné pomocí QR kódů.

"Vedoucí oddělení je budou rozdávat svým podřízeným a říkat: Raději jděte volit, protože moje pozice a moje hlava jsou v sázce. A i když na některých místech nebude zavedeno vůbec žádné sledování, samotné rozdávání kódů bude psychologicky účinné. Lidé totiž nebudou s jistotou vědět, zda jejich QR kódy budou kontrolovány, nebo ne, takže pro jistotu půjdou," řekl před volbami Meduze jeden z politických stratégů.

Volby jsou v Rusku vypsány na 15. až 17. března. Meduza již dříve informovala, že politický tým Putinovy administrativy chce zajistit, aby stávající vládce Ruska vyhrál volby s dosud nejvyšším oficiálním náskokem. Jejich cílem je 70 až 80 procent volební účast a jejich záměrem je, aby Putin vyhrál volby o více než 80 procent.

Politický stratég, který spolupracuje s ruskými regionálními úřady, k tomu s nadsázkou uvedl, že "kremelský car vnitřní politiky, Sergej Kirijenko, osobně spálí na popel každého úředníka, kdo nedodá požadovaná čísla volební účasti".

Novinář, který vyzpovídal Putina: Neskutečně se ovládá, znervóznili jsme ho trikem. (Video s článkem ZDE)

Pěstitelská firma Costa borůvku sklidila 13. listopadu loňského roku a tento týden ji zástupci Guinnessovy knihy oficiálně uznali jako nejtěžší na světě. Úctyhodný je také její průměr 39,31 milimetru.

"Když jsem ji dal na váhu, byl jsem trochu v šoku," řekl Brad Hocking, který ve firmě Costa vede oddělení borůvek. "Věděl jsem, že jsou velké, ale musel jsem ji zvážit dvakrát, abych se o tom ujistil."

Obří borůvka je nyní zmrazená, ale firma zvažuje, že ji nechá zalít do pryskyřice a pověsí si ji na zeď, dodal Hocking.

Ukázaly to výsledky loňského zkušebního zásahu lesníků nad Edmundovou soutěskou. Oblíbená místa budou zavřená další tři roky, poté správa parku zkontroluje, jestli nebezpečí pominulo. Informoval o tom ve čtvrtek mluvčí správy Tomáš Salov.

Kácení stromů by uvolnilo kameny. Zásah by tak nebyl bezpečný pro lesníky. Práce by nezajistily kvůli padajícím balvanům bezpečnost ani pro turisty. Studie zadané správou parku po zkušebním zásahu nad Edmundovou soutěskou loni v červenci zároveň zdokumentovaly a upozornily na to, že příroda v obou územích potřebuje čas, aby se po požáru zotavila.

Těžba by navíc vzácnou přírodu zdevastovala, uvedla správa rezervace. V úvahu podle správy připadají dílčí lesnické práce zhruba na kilometrovém úseku od Mezního můstku k tzv. srubovým stavbám u horního přístaviště soutěsky. Správa parku jej připravuje pro letošní rok. V Edmundově soutěsce provozovala obec Hřensko plavbu na lodičkách. Uzavřením přichází o příjmy do rozpočtu.

"Jde spíš o to, že my na mnoha frontách suplujeme úlohu státu," řekl místostarosta Hřenska Robert Mareš. Doplnil, že obec platí vysoké částky za hasiče, supluje práci státní policie a platí velké peníze za obecní policii. "To nás stojí všechno spoustu peněz a ty příjmy z Edmundovy soutěsky nám chybí," dodal.

"Jak je patrné z odborných studií i v terénu, dosud stojící stromy zasažené požárem udržují vláhu na exponovaných jižních svazích Edmundovy soutěsky i Gabrieliny stezky. Jsou domovem mimořádně pestrého množství hmyzu, v jejich dutinách hnízdí ptáci a využívají je i netopýři," uvedl ředitel správy rezervace Petr Kříž.

Doplnil, že by těžba narušila slabou půdní vrstvu mechů a semenáčků místních dřevin, která se na požářišti vytvořila a je základem nové generace lesa. Nová generace stromů naopak časem narušené svahy stabilizuje lépe než lidský zásah. Správa parku bude stav v obou lokalitách sledovat. Za tři roky znovu posoudí, zda extrémní nebezpečí pro návštěvníky pominulo a bude možné do terénu vyslat dřevorubce.

Správa národního parku ve čtvrtek také představila plán údržby cest, a to jak turistických, tak pro záchranné složky. Délka cestní sítě čítá 290 kilometrů. Ministerstvo životního prostředí připravilo novelu zákona o ochraně přírody a krajiny.

"Je to návrh změny zákona, který umožní, aby jednotlivé správy národních parků dlouhodobě udržovaly celou cestní síť. A aby zároveň i na ta území, která jsou vzhledem ke kalamitním stavům, například lesy ovlivněné kůrovcem, nebezpečná, mohli návštěvníci vstupovat pouze na vlastní nebezpečí," řekl ministr Petr Hladík (KDU-ČSL). Správě parku by změna umožnila znovu turisticky vyznačit nebo otevřít řadu tras.

Jak dlouho podle vás vydrží, že úroky u hypoték budou nižší než na spořicích účtech?

Myslím, že to nebude trvat déle než tři měsíce. Předpokládám na základě posledních dvou jednání bankovní rady ČNB, že výše základní úrokové sazby půjde rychle dolů. A banky, ať chtějí či ne, budou návazně na to sazby na depozitech snižovat.

Čekáte, že se sazby u hypoték dostanou na tři procenta, aby se hypoteční trh opět rozhýbal?

Pokud se naplní předpoklady trhu ohledně úrokových měr, na konci tohoto roku se sazby u hypoték ukotví někde kolem čtyř procent. Netroufám si ale odhadovat, co se bude dít v roce 2025 a zda ta úroveň klesne ke třem.

Moneta se koncem ledna rozhodla skončit se zprostředkovateli hypoték a bude úvěry poskytovat sama, online a přes svoji distribuční síť. Proč? Ve všech bankách dělají většinu objemů právě zprostředkovatelské sítě třetích stran.

Strategie je co nejvíc využít naši digitální platformu pro distribuci hypoték - Hypotéka.cz. Už dnes tvoří asi třetinu naší produkce. Tato strategie se opírá o základ nabídnout klientům co nejkonkurenceschopnější úrokovou míru a na druhou stranu generovat co nejnižší provozní náklady. Nejsou pro nás důležité ohromné objemy, ale to, aby produktová linie hypoték fungovala jak z hlediska ziskovosti Monety, tak z hlediska ceny klienta. Takže jsme vypověděli smlouvy všem zprostředkovatelům, kteří pro nás distribuovali nejen hypotéky, ale i další produkty.

O kolik to sníží cenu hypotéky?

Až o půl procentního bodu. To dokládá rozhodnutí z prosince 2023, kdy jsme naši sazbu u hypoték snížili na 4,49 procenta, takže byla hluboko pod sazbami, které v té době nabízeli konkurenti. Tady se s nadsázkou snažíme replikovat nízkonákladovou strategii Ryanairu. Budeme dodávat velmi levnou konkurenceschopnou hypotéku, nicméně cokoliv, co bude extra, bude taky něco stát.

Nedávno jste řekl, že vidíte, jak lidé začínají mít problémy se splácením úvěrů. Co přesně vám data říkají?

Pozorujeme, že částka po splatnosti, kterou máme v portfoliu úvěrů v pochybení, se zvýšila zhruba o 10 procent oproti plovoucímu 52týdennímu průměru. Jedná se o případy, které jsou po splatnosti 30 až 60 dnů. Když se zároveň podíváme na míru uzdravení a schopnost znovu začít splácet, je naopak o něco nižší než v posledních třech letech. Což znamená, že tu máme větší počet lidí, kteří jsou v nesnázích. Je zajímavé, že problémy se splácením jsou i u hypotečních úvěrů, což je úkaz, který jsme v předchozích letech neviděli. Na druhou stranu, jedná se stále o marginální záležitost, která neohrožuje stabilitu ani naši, ani trhu. Je ale vidět, že inflace zásadním způsobem dopadla na rozpočty některých domácností.

Čísla ČNB však ukazují, že počty nevýkonných úvěrů a úvěrů v selhání se drží nízko. Nemůže to být tedy spíš strategií MMB, která byla v minulosti právě v hypotékách - stejně jako její předchůdce GE Money ve spotřebitelských úvěrech - poměrně cenově agresivní?

Určitě ne. Naše rizikové náklady během uplynulých tří let velmi významně klesly. Navíc, portfolia úvěrů po splatnosti pravidelně očišťujeme buďto formou prodeje, anebo celkovým odpisem pohledávky. Jinými slovy, velikost našeho portfolia po splatnosti, které je u nás dnes na úrovni méně než 1,5 procenta, je zdaleka nejnižší v celé naší historii.

Třetí kolo námluv s PPF? Nikdy neříkej nikdy Ve světě - v USA nebo například v Německu - se teď řeší problém bankovního sektoru, v němž splaskává bublina trhu komerčních nemovitostí. Od covidu jsou mnohé poloprázdné. Co by stejný problém znamenal pro české banky?

De facto nic. Samozřejmě i zdejší majitele těchto prostor trápí stejné problémy. Například Moneta se zbavila tohoto typu úvěrů už v roce 2022, kdy jsme je přestali úplně poskytovat. Velmi opatrní při poskytování úvěrů na kancelářské budovy jsme nicméně byli již od roku 2017, a neměli jsme tak příliš velkou expozici na tuto část trhu. Místo toho jsme se zaměřili na financování logistických objektů a rezidenčního bydlení. Pokud tato bublina splaskne, nebude vůči dopadům úplně imunní ani Česko. Záleží na tom, jak velká je u nás finanční páka (použití malého objemu vlastního kapitálu doplněného podstatně větším objemem cizího kapitálu na financování investice - pozn. red.), a také na tom, jestli je likvidační hodnota takových nemovitostí dostatečně vysoká. Zkrátka zda by tato hodnota pokryla očekávání majitelů dané nemovitosti a v krajním případě i závazky vůči bankám, které to financovaly. Kolik takových nemovitostí v Česku je, ale odhadnout neumím.

A pokud se začnou sypat třeba německé či americké finanční domy? Mohlo by toto způsobit českým bankám problémy?

Ne, vůbec. Český bankovní trh je velmi dobře vybaven kapitálem a požadavky na jeho dostatek dlouhodobě rostou. Banky, které tu operují, aktuálně disponují takzvaným Tier 1, což je základní jmění plus nerozdělené zisky z minulých let. Dosahuje teď výše zhruba 630 miliard korun. Kapitálový poměr k rizikové expozici bank je tak adekvátní, dobrý. Navíc banky musely v posledních třech letech splnit různé nové regulatorní požadavky a jsou výborně vybaveny i likviditou. To je první argument. Ten druhý je, že když se podíváte na úvěry v prodlení, jsou české banky premianty Evropy. Poměr nesplácených úvěrů je na historickém minimu. Třetím argumentem pak je, že množství, nebo spíše objem opravných položek v bilancích bank je vysoký vůči rizikům v úvěrových portfoliích. Bankovní sektor má tedy více než adekvátní opravné položky a krytí rizik je velmi robustní. To je dost na to, aby české banky byly schopné ustát případný vnější šok.

Monetě už dvakrát nevyšly námluvy se skupinou PPF o propojení s jejím bankovním byznysem. Dokážete si představit ještě třetí pokus, nebo je to už uzavřená kapitola?

Jak je ten název známé bondovky? Nikdy neříkej nikdy. Jsem pragmatický a flexibilní člověk.

V čem je tedy budoucnost vaší banky?

Dlouhodobě říkám, že by Moneta měla být velmi rychle rostoucí bankou. I dnes rosteme oproti trhu rychleji: organický růst činil vloni 18 procent, zatímco průměr byl sedm procent. Tržní hodnota akcií Monety je v součtu 52 miliard korun. Solidní hodnotu máme nejen v kontextu české republiky, ale i evropském měřítku. Když jsme na začátku února publikovali naše celkové loňské finanční výsledky, uvedli jsme ve výhledu, že v příštích pěti letech budeme schopni dosáhnout kumulativního zisku 27,7 miliardy korun prostřednictvím organického růstu. Zároveň jsme uvedli, že z tohoto zisku, pokud cíl naplníme, chceme investorům průběžně vyplatit 90 procent v dividendách. Mimochodem, to je o 30 procent více než v předchozích pěti letech.

Chcete tedy růst organicky. Zajímají vás ale i akvizice?

Jak jsem už řekl, hodnota Monety se odvíjí od naší ziskovosti a dividendového výplatního poměru. V současnosti si nedokážu představit, že bychom odešli od naší organické strategie a snažili se něco koupit. Situace se po covidovém období významně změnila. Zároveň má banka dnes jinou vlastnickou strukturu, a tedy úplně jiný mandát, než jaký měla v předchozích letech. Naši vlastníci vyžadují stabilitu, ziskovost a solidní dividendy. Toto se snažíme plnit.

Skupina PPF má v Monetě třicetiprocentní podíl. Jaký je to akcionář?

Výborný. Má totiž jasno v tom, co chce. Zajímá ji naše stabilita, růst, ziskovost, valuace a dividendy. Věřím, že se nám daří její očekávání naplňovat. Zároveň má svého zástupce v dozorčí radě. Právě tam probíhá dialog týkající se očekávání, stanovování cílů a jejich vyhodnocování.

Stále zvažujete zvýšit vlastní hodnotu pro akcionáře zpětným odkupem akcií a jejich částečným stažením z burzy?

Tuto strategii jsme měli schválenou v roce 2019, kdy jsme plánovali zpětně odkoupit asi 11 milionů akcií. Tento původní záměr byl zrušen v době pandemie. Regulátoři napříč Evropou zakázali dividendy i zpětné odkupy. ČNB nám tehdy oznámila, že bychom mohli nakupovat maximálně pět procent z průměru denního obchodování, což má svoji logiku z hlediska stability trhu. To ale při současných hodnotách znamená stáhnout jen asi 17,5 tisíce akcií denně a trvalo by velmi dlouho nakoupit jakýkoliv rozumný počet akcií. Je to nerealizovatelný plán.

Osočovat banky z nákupu státních dluhopisů je absurdní Čím si vysvětlujete, že ministerstvu financí brutálně nevyšel odhad výnosu z takzvané daně z nadměrných zisků? Připomínám, že to mělo být 33 miliard a nakonec z toho bylo loni slabých 700 milionů korun.

Já vůbec nechci hodnotit, proč a jak se to stalo. Náš aktuální daňový odvod se oproti období před zvýšením úrokových sazeb zvýšil o 60 procent. Jen za loňský rok jsme odvedli do státní kasy na přímých a nepřímých daních 4,5 miliardy korun. Jestli si někdo myslí, že my v bankovním sektoru jsme padouši, protože jsme nic neplatili na windfall tax, je to nesmysl. Navíc v době zvýšení základní úrokové sazby v srpnu 2022 byla Moneta vůbec první banka, která razantně zvýšila úrokové sazby na spořicím účtu. Tento krok samozřejmě ovlivnil naše výnosy i ziskovost.

Banky, včetně té vaší, investovaly do státních dluhopisů, jejichž výnosy se nedaní, a tím pádem se dani vyhnuly.

Pokud nám toto někdo vyčítá, tak můj názor je, že jsme pouze učinili to, co je výhodné pro banku ve vztahu ke kvalitě dluhopisů z hlediska jejich úročení a ve vztahu k tomu, jakou mají daňovou výhodu. Že se z nich neplatí daň, je stimul. O něm ale rozhodla v minulosti vláda této země, nikoliv banky. Kritizovat nás za nákup státních dluhopisů v době, kdy se deficit veřejných financí pohybuje kolem 288 miliard korun, je krajně nezodpovědné a absurdní. Jsou to banky, které státní rozpočet de facto podporují tím, že ho financují.

Zeptám se jinak - kdyby nebyla zavedena windfall tax, nakupovali byste státní dluhopisy ve stejné míře?

Určitě ano. Jen v loňském roce jsme získali na depozitech klientů asi 70 miliard korun, o rok dříve zhruba 50 miliard. Z této částky jsme méně než polovinu investovali do státních dluhopisů. Zvýšením úrokových měr na sedm procent za éry guvernéra ČNB Jiřího Rusnoka poptávka po investičním, spotřebním či hypotečním nebo jakémkoliv jiném financování významně klesla. Investice do dluhopisů tak pro nás byla snadno dostupná alternativa, jak výpadek těchto příjmů kompenzovat.

Moneta loni na podzim opustila asociaci stavebních spořitelen. Co vás vedlo k tomuto nestandardnímu kroku?

Nejsme dlouhodobě spokojeni s tím, že současná legislativa neumožňuje bankám nabízet produkty stavebních spořitelen, aniž by měly speciální licenci. Dlouhodobě říkáme všem účastníkům trhu včetně regulátora, že bychom chtěli, aby banky tuto možnost měly. Tím by se zvýšila efektivita, zamezilo se vyšším nákladům a bylo by to bylo výhodnější i pro klienta. Druhou věcí je, že jsme chtěli sloučení České asociace stavebních spořitelen s Českou bankovní asociací. Třetí důvod: nebyli jsme spokojeni s využitím lobbingových nástrojů při poslední změně podpory stavebního spoření. Pluralita názorů nebyla bohužel ze strany ostatních členů asociace vítána a my měli pocit, že náš hlas nemá žádnou váhu. Nakonec se naše názory natolik rozešly, až jsme prostě oznámili, že nebudeme přispívat do rozpočtu, a odešli jsme.

Do konce roku lze očekávat intenzivní hypoteční turistiku Jste známý jako enfant terrible českého bankovnictví. Velkou část věcí děláte po svém. Jste spokojený s fungováním ČBA? Zvažoval jste vystoupit i z ní?

Bankovní asociace si vážím a vážím si i práce, kterou odvedl její současný prezident a šéf Komerční banky Jan Juchelka. S ním mám i podobný pohled na mnohá témata, jež asociace řeší. Jen se občas rozcházíme v tom, jak je prosadit. Nicméně mám k jejímu fungování několik připomínek. Jednak si myslím, že by taková instituce měla mít finančního ředitele. Druhou věcí je, že by měla lépe komunikovat s veřejností například v tom, jaké benefity přináší stabilita finančního sektoru. Třetím požadavkem je už zmíněné sloučení s asociací stavebních spořitelen. A nelíbí se nám, že výše příspěvků a hlasovací práva členů se odvíjejí od počtu zaměstnanců dané banky. Myslím si, že by tato práva mělo určovat, jak jednotlivé banky přispívají finančními zdroji, experty a jejich časem do pracovních skupin. To by banky motivovalo posílat tam kvalitní podporu, což se bezesporu děje u většiny členů. To jsou ti, kteří posouvají bankovní sektor dopředu. Jsem přesvědčen, že toto jsou naprosto racionální myšlenky, které ze mě nedělají žádné enfant terrible. Nic z toho ale neznamená, že nejsme spokojeni s členstvím v asociaci.

Jste spokojený i s její činností kolem bankovní legislativy?

Poslední, co se řešilo, byla novela o spotřebitelském úvěru a takzvané účelně vynaložené náklady ve vztahu k předčasnému splácení hypoték. Byť členové asociace vynaložili mnoho času a úsilí to politikům vysvětlit, výsledek je tragický. Možnost účtovat si při předčasném splacení hypotéky účelně vynaložené náklady, a ne jen několik stokorun, jak nám to ukládá výklad ČNB dnes, začne platit až od září tohoto roku. To je naprostá asymetrie například oproti dodavatelům energií. U nich, pokud se rozhodnete ze dne na den přejít k jinému, zaplatíte obří pokutu. Kdežto u nás nesou banky veškerá rizika vysokých nákladů a klient bere všechny benefity. Termín fixace je v podstatě bezvýznamný. A navíc teď banky, ač je to už schváleno, nemohou dalších šest měsíců tyto náklady kompenzovat. To je v situaci, kdy se čeká do konce roku razantní pokles sazeb a lze očekávat intenzivní hypoteční turistiku, dost problém. Pro klienty existuje okno příležitosti si rychle refinancovat hypotéku jinde bez velkých nákladů. A schválená výše kompenzace je opravdu nicotná.

Moneta dlouhodobě podporovala Český tenisový svaz. Jak vnímáte aktuální kauzu, v níž je jeho šéf Ivo Kaderka stíhán za podvody s dotacemi?

Spolupráci s Českým tenisovým svazem jsme ukončili v roce 2023 poté, co jsme provedli kontrolu. Nebyli jsme s výsledky spokojeni. Z toho, co se odehrává, jsem velmi smutný. Na výsledek policejního vyšetřování si samozřejmě musíme počkat. Nicméně my jsme měli pochybnosti už před rokem.

Máte jiný sport, který budete podporovat?

Vybrali jsme si v minulosti tenis, protože je to druhý nebo třetí nejpopulárnější sport v Česku. Pokud se situace v něm změní, podporu opět zvážíme.

Daňové přiznání musí podávat každý student, penzista nebo ženy a muži na rodičovské, kteří si loni přivydělávali více brigádami současně.

"Pokud jste minulý rok pracovali pro více zaměstnavatelů současně v jednom měsíci, musíte podat daňové přiznání. Pokud však byly všechny vaše příjmy zdaněny srážkovou daní, podat ho nemusíte," uvedla provozní ředitelka NeoTax Nikola Žítková.

To platí i při práci pro dva zaměstnavatele na dohodu o provedení práce s hrubou měsíční odměnou ve výši 10 001 korun a více.

Lidem, kteří si loni vydělali na dohodu o provedení práce 10 tisíc korun a méně a nepodepsali u zaměstnavatele takzvaný růžový formulář, se příjem zdanil už před odesláním na účet 15procentní srážkovou daní. Tím mají daňové povinnosti vyřízené a formulář už letos podávat nemusí.

Pro mnohé z nich to však byla chyba. Dobrovolně podané daňové přiznání jim totiž může přinést peníze z odvedené srážkové daně zpět. Vyplatí je finanční úřad po zpracování přiznání.

"V určitých případech se vám ale přiznání podat vyplatí. Doporučuji si to vždy přepočítat. Například v online kalkulačce, kde rovnou uvidíte, zda vám vychází přeplatek na dani. Navíc, pokud jste nepracovali po celý rok, tak jste ani nevyčerpali celou slevu na poplatníka, a využijete ji tedy až podáním daňového přiznání," doporučila Žítková.

Další příjmy

Daňové přiznání musí podávat také lidé, kteří nebyli loni zaměstnaní, ale podnikáním, pronájmem nebo ostatními příjmy uvedenými v paragrafu 10 zákona o daních z příjmů si vydělali více než 50 tisíc korun. Důchody, stipendia ani rodičovský příspěvek se do toho však nezapočítávají. 

Daňové přiznání musí podat také lidé, kteří byli zaměstnaní a k tomu si navíc vydělali z jiných příjmů, dle paragrafu sedm až deset, více než 20 tisíc korun. Celková částka 20 tisíc korun se týká příjmů z pronájmu, z investic či ostatních příjmů.

Mezi ostatní příjmy ale spadají ještě takzvané příležitostné příjmy a u těch platí limit 30 tisíc korun. Do tohoto limitu se daňové přiznání nepodává.

"Pod příležitostným příjmem si můžete představit jednorázové aktivity. Nemusíte pro ně mít živnostenské oprávnění. Pokud například jednou vyfotíte kamarádům maturitní ples a dostanete za to peníze, můžete to považovat za příležitostný příjem. Pokud byste však fotil pravidelně a vydělával si tím peníze, zdanění se nevyhnete a je třeba zřídit si živnostenské oprávnění," vysvětlila Žítková.

Hranice 30 tisíc korun se týká příjmu, nikoli toho, co poplatník reálně vydělá.

Podnikání na vedlejší činnost

Vedlejší samostatnou výdělečnou činností si přivydělávají nejenom penzisté, studenti nebo rodiče malých dětí, ale vlivem rostoucích cen i mnozí zaměstnanci. Daňové přiznání je pro ně povinné.

U vedlejší samostatné výdělečné činnosti nemusí být dodržen minimální vyměřovací základ při výpočtu důchodového pojištění a zdravotního pojištění, tak jako je tomu u hlavní samostatné výdělečné činnosti.

Zdravotní pojištění se musí zaplatit jak u hlavní, tak vedlejší činnosti. Akorát u té vedlejší ho není nutné platit v pravidelných měsíčních zálohách, ale jen jednou ročně po podání daňového přiznání a následně podat přehled o příjmech a výdajích na pojišťovnu.

Sazba zdravotního pojištění je 13,5 procenta z vyměřovacího základu, kterým je polovina daňového základu.

"Pokud jste si tedy na vedlejší činnost vydělali v minulém roce 250 tisíc korun, budete platit na zdravotním pojištění 16 875 korun," vypočítala Žítková.

Naopak důchodové pojištění se při výkonu vedlejší samostatné výdělečné činnosti vůbec neplatí, pokud je hrubý zisk do limitu. Ten byl pro rok 2023 stanoven na 96 777 korun. Je-li vedlejší činnost vykonávána pouze po část roku, tak je limit poměrně nižší. Nad tuto částku je ale už nutné platit v měsíčních zálohách vyměřené důchodové pojištění.

"Pokud jste si tedy loni vydělali na vedlejší činnost méně než 96 777 korun, nebudete doplácet na sociálním pojištění nic. V letošním roce se částka zvýšila na 105 520 korun," doplnila provozní ředitelka NeoTax.

Za rok 2023 mohou jak penzisté, tak studenti v daňovém přiznání uplatnit nejen slevu na poplatníka ve výši 30 840 korun, ale také ostatní daňové odpočty stejně jako ostatní daňoví poplatníci.

Při splnění podmínky studia po celý loňský rok mohou navíc studenti uplatnit slevu ve výši 4020 korun. Žítková upozornila, že letos ale mají poslední šanci snížit daně o tuto slevu. V lednu 2024 se totiž zrušila.

Jak náročné je se z pozice architektky stavět do role kritičky? Neriskujete tím, že se znelíbíte investorům?

Chceme-li kvalitu, musíme ji i hledat a pojmenovávat, v čem konkrétně je, a v čem ne a také proč. Nejde se jen plácat po zádech, respektive mlčet, to se nikam neposuneme. Takže bez kritiky to nejde. Je pravda, že pro praktikujícího architekta je to upřímně dost těžká pozice, protože Česko je malý rybník a naše kultura není vůbec připravená na konstruktivní negativní kritiku.

Riskujete, že se dotknete svého kolegy nebo přítele, ačkoli mu nechcete osobně škodit a jiných jeho věcí si třeba i vážíte. Můžete urazit i někoho, na kom je závislý váš profesní život a to vám může velmi uškodit. Když jste klasický teoretik, tak toho příliš neztratíte. Vystavuji se tomu, že přijdu o příležitosti k práci, zejména v oblasti projektování a stavění. I se mi to už stalo. A je tu ještě jedna složitá věc, když jako praktikující architekt poučujete, jak mají věci vypadat, musíte je pak tak i sama v praxi dělat a to je někdy, i když se snažíte, těžké.

Nedávno jste se v Českém rozhlasu opřela například do návrhu na úpravu pražského hlavního nádraží od dánského studia Henning Larsen Architects, který si od laické veřejnosti vysloužil přezdívky "nejdražší pergola v Česku" nebo "Abu Prahí". Vy sama jste ho nazvala opulentní architekturou, která je zbytečná. Proč?

Kritizovala jsem tam řešení nové odbavovací haly, kde je pro mě důležitý především vztah k už existujícímu prostředí. Nechci se teď zaplétat do odborné debaty na téma, nakolik je stávající odbavovací hala památkově hodnotná, ta otázka mi tady vlastně přijde druhotná. Zajímá mě obecná filozofie přístupu. Myslím, že je doba, kdy bychom měli až do poslední chvíle přemýšlet nad tím, jak využít to, co tady už je, než to začneme odstraňovat a nahrazovat novým. Samozřejmě je také potřeba odstranit chyby starého. Znamená to šetřit nejen přírodní zdroje, ale třeba i lidskou energii a teprve, když vidíme, že je nový život skutečně nekompatibilní se stávající budovou nebo urbanismem, je v pořádku, že nastoupí nové objemy. 

Je potřeba také zmínit, že ten záměr je širší. Jeho součástí je například i propojení nové budovy se starou nebo kultivace parku. Oboje by bylo opravdu velkým přínosem a vítězný návrh se o to snaží. Tady bych se spíš dívala, jakou formou to dělá. Záměrem města je ještě nová tramvajová trať přes park. Sama jsem se nikdy netajila tím, že i když rozumím potřebě nové trati, která spojuje dvě stávající, trasu přes Vrchlického sady za optimální nepovažuji. Připadá mi, že ten technický zásah a dopad na park nestojí za to. Viděla bych trať raději v Opletalově ulici.

Jednostranný diktát potřeb Správa železnic a Praha argumentují tím, že se od 70. let minulého století zvýšily nároky na velikost haly a komfort cestování. Očekávají také, že v následujících letech dramaticky přibude cestujících.

Jasně že přijet na Nový Hlavák by bylo nejspíš komfortnější než dnes, ale to není jediný úhel pohledu. Co tuhle jednostrannost diktátu našich potřeb otočit a nechat také stávající prostředí limitovat naše potřeby? Myslím, že v případě odbavovací haly, kde se zásadně nemění její funkce - pořád je to nádraží - by se cesty, aby se plně využil stávající objekt, daly najít. Řešit naplnění nových potřeb se dá i jemnými zásahy.

Jinými slovy, kdyby bylo na vás, zvolila byste pro rekonstrukci skromnější a racionálnější cestu?

Uvítala bych, kdyby v tomhle případě nebyla určující ambice udělat v Praze další ikonickou stavbu ve smyslu nápadnosti. Nejsem příznivcem globalizované architektury, která vypadá dobře hlavně v časopise a je efektní. Mám ráda kvalitní a svým způsobem i výraznou architekturu, ale pro mě ta výraznost není v tom, že člověka ohromí na první dobrou. Je to jako s řečí. To, že hodně mluvíte a navíc hodně hlasitě, ještě neznamená, že máte co říct. Radikální architektonický názor může podle mě vypadat například i tak, že si architekt řekne: "Ano, já bych tady uměl navrhnout novou, třeba samu o sobě i krásnou věc, ale myslím si, že v tomto případě je správnější hledat cestu, která využije maximum stávajícího a nový architektonický vstup bude jemnější, ale celkově situaci výrazně povýší."

Proč myslíte, že zrovna Hlavák vyvolal u lidí tak silné reakce. Nechci tím říct, že by Pražané nejevili o novou architekturu zájem, ke stavbám bývají i kritičtí. V novodobých dějinách to ale takhle schytala snad jen Kaplického Chobotnice.

Můj opravdu subjektivní dojem je, že to je možná proto, že Hlaváku předcházelo již více těch efektních "ikonických" architektur a možná se postupně naplňuje nějaký papiňák, který teď trochu přetekl - a náhodou zrovna u Hlaváku. Myslím si totiž, že lidem vadila řada předešlých projektů, jako třeba Masaryčka od studia Zahy Hadid, bytový dům s obří sochou Davida Černého v Karlíně nebo projekt toho nesmyslného parníku nastojato v Nových Butovicích (135 metrů vysoká budova má teprve vzniknout pozn. red.), a jsou i další. Takže osobně si myslím, že reakce veřejnosti na Hlavák jsou ve skutečnosti více odrazem obecnějších hodnot společnosti.

Plánovači města, developeři, architekti by si z toho mohli vzít pozitivní vzkaz. Lidé jim mezi řádky sdělují něco mnohem podstatnějšího a obecnějšího, co se netýká primárně Hlaváku. Možná chtějí městu například říct, že už nestojí o to, aby města byla neskromná, neúsporná. Protože i jejich reálný život dneska obsahuje různé podoby úspornosti, ať už vynuceně, anebo i jako dobrovolné rozhodnutí. Třeba společnost nechce ony velké efektní stavby tak moc, jak si developeři či architekti myslí.

Velké stavby nebo plošné investice? Ve vzduchu také visí otázka ohledně priorit Prahy. Lidé se na sociálních sítích nebo v komentářích ke článkům o plánovaných veřejných stavbách vyjadřují i v tom smyslu, že by "za ty peníze" viděli ve městě raději jiné investice, jako je třeba dostavba Pražského okruhu. 

Je to otázka, nakolik ten omezený balík vložit do jednotlivých exkluzivních staveb, a nakolik spíše rozložit plošně na celé město, včetně drobnějších investic, které plošně zvedají jeho kvalitu jako celku.

A jaká je na to odpověď?

Není jednoduchá, protože potřebujeme oboje. Já sama považuji i ty výjimečné stavby za důležité, protože, třeba ty kulturní, nás můžou duchovně povznést. Je, myslím, potřeba oboje vyvažovat. Ale třeba ve Skandinávii, která je celkově inkluzivní společností, jdou jednoznačně cestou rozložení investic do kvality prostředí plošně. Chtějí skrze ně zkultivovat celou společnost. Moc efektních staveb tam nenajdete, zato o veřejná prostranství pečují téměř všude. Ale takovým civilním a k lidem empatickým způsobem.

Na druhou stranu, jak jinak do Prahy přilákat světová jména než skrz velké zakázky? V odborných debatách si architektonická scéna i vedení města často posteskne nad tím, že od Tančícího domu jsme v Praze nic výrazného nepostavili.

Jenže to je pořád dokola. Vždyť to sama slyšíte. Už jen ten pojem "velká světová jména", "velké zakázky"… To je filozofie druhé půli minulého století. Ta neomezenost potřeb, adorace materiálního úspěchu a jeho reprezentace. Filozof Milan Machovec kdysi napsal takovou sympaticky neotesanou větu, že civilizace 20. století podlehla jakémusi zcela chybnému dogmatu, že cokoliv vyrobit lze, vyrobit se musí a musí se vrhnout na trh. Ale snaha, aby zde stavěli i zahraniční architekti, je jinak naprosto v pořádku - ten český uzavřený rybník konfrontaci názorů a také nějakou vyšší laťku nutně potřebuje. Jenže to není totéž, jako ono trochu přehnané vzývání velkých světových jmen a efektních staveb. Jde jen a pouze o skutečnou kvalitu. Ve světě je spousta skvělých architektů, od kterých se můžeme a měli bychom se učit. Hledala bych je ale podle jiného klíče.

Vás osobně tedy nemrzí, že se v posledních letech postavilo v Praze málo výrazných staveb?

Pokud tím jsou myšleny ty pouze efektní, tak ne. Ale mrzí mě, že jsme nepostavili moc té opravdu kvalitní a krásné architektury, a to i té drobné, která by nás mohla provázet na každém kroku, a ne jen jako solitér uprostřed plošné nekvality. Když se ale zároveň podíváte okolo sebe třeba na kvalitu veřejných prostranství a srovnáte, jak vypadala Praha před patnácti, deseti lety, je to obrovský rozdíl k lepšímu. Jistě, mohlo to být násobně lepší, protože z mojí zkušenosti se velká část energie vložená do přípravy skvělých projektů pořád ztrácí, ale není to rozhodně nula.

Řady úprav veřejných prostranství si skoro ani nevšimnete, protože vám připadají samozřejmé. Když věci dobře fungují, obvykle na ně nemyslíme. Všimneme si, až když nefungují.

Projekty Pavly Melkové: Například?

Typické jsou třeba přechody pro chodce, které se v poslední době objevily na více zásadních místech. Třeba na Karlově náměstí, na náměstí Jiřího z Poděbrad a na magistrále u muzea. Jistě, z hlediska strategických staveb v Praze jsou to jen mikroskopické objemy, ale z pohledu lidí mají i tak zásadní dopad na kvalitu jejich každodenního života. Podobně to platí třeba pro tramvajové zastávky spojené s chodníky, pro stolky a židle v ulicích a parcích, pro náměstí, kde zmizela parkoviště, a vrátili se lidé. To jsou změny, které veřejnost oceňuje. 

Vrátím se teď obecněji k tomu, o čem jsme se bavili na začátku, a to je kritika architektury. Říkala jste, že pro praktikujícího architekta je těžké hodnotit práci druhých. Je to podle vás důvod, proč v této oblasti není mnoho fundovaných a nestranných názorů?

Ano, v Česku chybí kvalitní kritika z odborných pozic a tím nemyslím vůbec jen negativní, ale skutečnou kritiku v pravém významu toho slova. Tedy i pozitivní. Takovou, která se nezaměňuje za emoční postoje, která je založená na faktech, ale není jen jejich konstatováním, dává je do širších souvislostí a obsahuje také vyargumentovaný hodnotový názor. A pokud je negativní - tak produktivně negativní. To znamená, že cílem není něčemu a priori házet klacky pod nohy, ale spíše to vylepšit. V architektuře taky považuji za důležité, aby se kritika nezabývala primárně jen tím, jak stavba vypadá, ale především jaký má vliv na okolí a na život lidí a společnosti. To jsem se, myslím, snažila naformulovat třeba v knize Architektura reciprocity, ale nechybí mi jen kritika. Schází tu i obyčejná pochvala. Jakmile se někomu něco daří, považujeme to za samozřejmost, namísto, abychom si dali práci a dotyčného pochválili, třeba jen pár slovy.

Ono ale i jako odborník, když otevřeně řeknete, že se přikláníte k nějaké úspornosti, přiměřenosti, dobrovolnému upozadění se a podobně, tak se občas vystavujete tomu, že jste za zpátečníka, konzervativního památkáře, aktivistu, apod. Nejste sexy. Myslím si, že je to ale i role vás novinářů dát najevo, že ten nekončící kult demonstrace materiální úspěšnosti spojený s pocitem neomezenosti nejenže není chtěný, ale už není ani realistický, přestože se v určitých vrstvách stále objevuje. Myslím, že právě on už ve skutečnosti není "sexy".

Učíte na Fakultě architektury ČVUT, vedete studenty k tomu, že ne každý musí stavět velké, výrazné domy?

Ano, taky. Veřejnost si architekta představí jako někoho, kdo namaluje a postaví "designový" dům. Myslím si, že doba se mění a architekti sami, ale také společnost pro ně, budou hledat širší pole působnosti. Je to velká výzva i pro formování studia. Myslím, že mladým architektům by se mělo neustále zdůrazňovat, že drtivá většina z nich prostě nebudou těmi "stars", o nichž dnes píší časopisy, ale že to není neúspěch. Někdo se může dobrovolně rozhodnout, že o tohle neusiluje a je to úplně v pořádku. Pokud chce jít třeba na památkovou péči a bude odborně fundovaný, tak může zásadně pozitivně ovlivnit to, jak bude naše prostředí vypadat. Stejně tak jako úředník, politik, vědec… Já si všech těchhle rolí vážím, když se dělají dobře.

Nedávno jste získala profesorský dekret, povzbudilo vás to ve vaší činnosti?

Možná bych odpověděla slovy, která použila paní rektorka Univerzity Karlovy při předávání jmenovacích dekretů. Zdůraznila, že profesor má závazek, který se netýká jen akademické práce na univerzitě, ale má zodpovědnost předávat své odborné znalosti, včetně hodnotových názorů a argumentů široké veřejnosti. Já v tomhle opravdu vidím smysl a i mě to baví. Vidím smysl v roli veřejně činného intelektuála, jakkoli se dnes už ten pojem málo používá.

Video - Takhle vypadá návrh nového Hlaváku ve virtuální realitě:

Výborný zopakoval, že je se zemědělci připraven dál jednat, na ultimáta ale přistupovat nebude, uvedl. "Vláda i já jako ministr zemědělství jsme si velmi dobře vědomi nelehké situace nejenom českých, ale také evropských zemědělců. Já se tomu poslední dny a týdny skutečně věnuji jako naprosté prioritě, abych dokázal doručit podporu a pomoc, kterou si čeští zemědělci skutečně zaslouží," řekl Výborný.

Doplnil, že vláda letos přidá peníze na životní pohodu zvířat a příští rok podpoří dvěma miliardami korun zaměstnanost na venkově slevami na sociálním pojištění u zaměstnanců.

"Minulý čtvrtek jsme se i za účasti pana premiéra a ministra financí dohodli na jednoznačných krocích pro podporu českého zemědělství. V pátek jsem to sdělil vedení všech tří nevládních organizací (Agrární komora, Zemědělský svaz, Asociace soukromého zemědělství), takže informace měly. Mrzí mě, že je v úplnosti nepředávají dál svým členům, případně že sdělují informace nepravdivé," řekl Výborný. Dodal, že v neděli zemědělským podnikům odeslal dopis, kde jim vysvětlil, jaké jsou možnosti podpory sektoru, a žádal je o pochopení.

Agrární komora a Zemědělský svaz se proti výroku Výborného, že svým členům předávají neúplné informace, ohradily. S ohledem na současné dění Agrární komora předává svým členům informace v "mimořádné frekvenci", řekla mluvčí Barbora Pánková. "O protestních akcích rozhodlo představenstvo a dozorčí rada Agrární komory právě na základě informací, které my jsme jim předložili," uvedla. V podobném duchu se vyjádřil také předseda Zemědělského svazu Martin Pýcha. "On sám (Výborný) byl na jednání našich představenstev a názory zemědělců slyšel, také slyšel projevy vedení zemědělských organizací," uvedl.

Zemědělci podle Výborného nedodrželi svůj slib, že nebudou ve čtvrtek protestními jízdami techniky blokovat dopravu v Praze. Vysypání hnoje před úřadem vlády pak považuje za neférový přístup. Řidiče, který hnojem zasypal i tramvajové koleje a zkomplikoval tak provoz MHD, policisté podle svého vyjádření na X zadrželi. 

Vysypání hnoje podle mluvčí Agrární komory Barbory Pánkové nebylo v plánu čtvrtečního protestu. Organizátoři se od toho ale nedistancují, řekla. Hnůj před úřadem vlády podle ní svědčí o tom, že jsou zemědělci na vládu opravdu naštvaní.

Na svém facebookovém profilu se Agrární komora za vysypání hnoje následně omluvila policistům a požádala o pochopení. "Jedou s námi malí sedláci, kterým jde doslova o život. Jsou zoufalí a rozzlobení na vládu Petra Fialy, která je místo pomoci nálepkuje a uráží," sdělila Agrární komora na Facebooku.

Výborný zopakoval, že plánuje o domluvených dvou miliardách korun navíc na podporu zemědělství pro příští rok podepsat s premiérem Petrem Fialou (ODS) a Zbyňkem Stanjurou (ODS) memorandum. "Mohli jsme to ve čtvrtek podepsat, ale muselo by to být v jiné atmosféře, v jiných kulisách," doplnil.

Zemědělci požadují od vlády podporu zaměstnanosti na venkově, nekrácení podpory pro životní pohodu zvířat a vrácení zdanění půdy na úroveň před konsolidačním balíčkem, případně nedanění evropské provozní dotace.

Vláda tlaku zemědělců ustupovat nebude

Vláda podle premiéra Petra Fialy (ODS) tlaku zemědělců ustupovat nebude. Jejich čtvrteční protest v Praze premiér označil za vydírání. Se zemědělci je vláda připravena jednat, ale u jednacího stolu. Zemědělský sektor má podle premiéra rekordní zisky. 

"Nemíním, a říkám to znovu za sebe i za vládu, ustupovat tlaku, vydírání, blokování ulic, omezování života lidí, jak to vidíme v Praze," řekl premiér. Pod tlakem a na základě omezování života lidí vláda podle něj jednat nemůže.

Čtvrteční protestní jízdu traktorů v Praze označil za "přehlídku krásných nových strojů, které svědčí o tom, že situace (v zemědělství) není tak tragická". Uvedl, že zemědělský sektor má rekordní zisky. V roce 2021 byl zisk sektoru podle Fialy devět miliard korun, v roce 2022 to bylo 22 miliard korun a loni téměř devět miliard korun.

Každý den má 24 hodin a je jen na nás, jak s tímhle časem naložíme. Vezměme si, že průměrný člověk spí přibližně osm hodin. Zbývá tedy 16 bdělých hodin. Z nich si odečtěme zpravidla alespoň osm hodin, během nichž většina lidí pracuje. Takže nám zbývá osm hodin.

Velkou část tohoto našeho volného času zabírá životní administrativa: cesta do práce a z ní, nákupy, domácí práce, takzvaná neplacená práce (třeba péče o děti či stárnoucí rodiče), jídlo a pití. Jak s tímto volným časem zacházíme, se liší člověk od člověka, ale i kultura od kultury. Jak třeba uvádí studie Our World in Data, lidé "ve Francii, Řecku, Itálii a Španělsku uvádějí, že tráví více času jídlem než lidé ve většině ostatních evropských zemí. Zemí, kde lidé tráví nejméně času jídlem a pitím, jsou USA (63 minut)".

Neplacenou prací zase podle OECD tráví ženy na celém světě mnohem více času než muži. Zatímco třeba v Norsku a na Novém Zélandu je tento rozdíl téměř zanedbatelný, v Portugalsku a Indii mají muži o 50 procent více volného času než ženy. Přesto platí jedno: naprostá většina lidí na světě má každý den alespoň pár hodin volna, a to jak s nimi naložíme, spolu­určuje, jak úspěšní v životě budeme.

Milionářské pravidlo

V posledních desetiletích vznikla řada analýz, které zkoumají a rozebírají zvyky a hodnoty "self‑made" milionářů. Jeden z klíčových poznatků, který se stále znovu objevuje, je známý jako "pravidlo pěti hodin". Stručně řečeno, jedná se o pravidlo, podle kterého trávíme jednu hodinu denně učením a přemýšlením. Když to děláme každý pracovní den, náš život se může od základů změnit.
Takzvané pětihodinové pravidlo pochází od Benjamina Franklina, známého amerického státníka a vědce, který věnoval každý den alespoň hodinu učení se něčemu novému. Dnes se tímhle pravidlem řídí třeba Elon Musk, Oprah Winfreyová nebo Bill Gates. Nejde jen o to, že tenhle zvyk procvičuje mysl a zlepšuje dovednosti. Rovněž posiluje disciplinovanost. Přece jen po dlouhém dni, kdy vám hlava pulzuje bolestí a oči jsou znavené, je snadnější sáhnout po televizním ovladači než po Dostojevském. Když ale zvládnete udělat to druhé, budete na konci dne nejen vzdělanější, ale koneckonců posílíte i svou vůli.

Zde jsou tři rady, které psychologové dávají, abyste svou každotýdenní pětihodinovku vyplnili co nejúčelněji. Za prvé, učte se. Jakkoli vám to jen vyhovuje, od čtení papírových knih přes poslouchání audioknih či podcastů až po čtení naučných článků na internetu.

Za druhé, experimentujte. Zlepšovat se nemusí vždy znamenat nacpat si hlavu fakty. Nejúspěšnější lidé v životě byli často ti, kteří něco zkoušeli a neuspěli, zkoušeli a zase neuspěli. Ale ve své snaze nikdy nepřestali. Ve své knize Adapt: Why Success Always Starts with Failure (Adaptujte se: Proč úspěch vždy začíná neúspěchem) Tim Harford říká, že úspěch znamená, že "za prvé, hledáme nové nápady a zkoušíme nové věci; za druhé, když zkoušíme něco nového, děláme to v takovém měřítku, že neúspěch můžeme přežít; za třetí, hledáme zpětnou vazbu a učíme se ze svých chyb za pochodu".

Jedním z tajemství úspěchu Googlu je právě skutečnost, že své zaměstnance podporuje v tom, aby mohli věnovat 20 procent svého pracovního času experimentování a realizací svých nápadů. Vyzkoušejte tedy něco nového, budete se jednak bavit, jednak se něco naučíte.

Konečně za třetí, přemýšlejte nad svými chybami a poučte se z nich. Neúspěch je cenný jen do té míry, do jaké zlepšuje budoucnost. Slovy dramatika Samuela Becketta: "Zkusil jsi to. Nepodařilo se. Zkus to znovu. Znovu selžeš. Selži lépe." Existuje mnoho způsobů, jak se přimět k sebereflexi. Někdo si může vést deník, jiný zase může trávit každý den deset minut prostým přemítáním. Pro jiné to může znamenat, že si o věcech potřebují promluvit a rozebrat, co se stalo.

Vypněte tu televizi

Jak moc záleží na našem nakládání s volným časem, ukazuje třeba i kniha Thomase Corleyho Rich Habits: The Daily Success Habits Of Wealthy Individuals (Bohaté návyky: Každodenní úspěšné návyky bohatých lidí). Corley strávil pět let studiem životů jak bohatých lidí (definovaných jako lidé s ročním příjmem 160 tisíc dolarů a více a likvidním čistým jměním 3,2 milionu dolarů a více), tak chudých lidí (definovaných jako lidé s ročním příjmem 35 tisíc dolarů a méně a likvidním čistým jměním pět tisíc dolarů a méně). Zjistil přitom řadu pozoruhodných rozdílů.

Tak například, bohatí lidé mnohem méně sledovali televizní vysílání. S výrokem "Televizi sleduji maximálně jednu hodinu denně" souhlasilo 67 procent bohatých, ale jen 23 procent chudých lidí. Jak vysvětluje Corley: "Bohatí se sledování televize nevyhýbají proto, že by měli nějakou vyšší lidskou disciplínu nebo sílu vůle. Prostě na sledování televize příliš nemyslí, protože se věnují jinému obvyklému každodennímu chování - čtení."

Dokládá to i odpověď bohatých na dotaz, zda rádi čtou. Kladně odpovědělo 86 procent z nich. V případě chudých lidí to bylo pouhých 26 procent. Obrovský rozdíl byl i v poslouchání audioknih. Zatímco po cestě do práce je poslouchalo 63 procent bohatých respondentů, ve skupině chudých to samé dělá jen šest procent dotázaných. Bohatí lidé navíc čtou v mnohem větší míře literaturu, kterou mohou prakticky využít ve svém životě. Celkem 88 procent z nich čte podle Corleyho zjištění za účelem sebezdokonalování 30 minut denně, zatímco u chudých lidí jsou to pouhá dvě procenta. Vypadá to, že opravdu platí přísloví: Chudá rodina má doma velkou televizi, bohatá velkou knihovnu.

Označení NIMBY pochází z anglického "not in my backyard" (ne na mém dvorku). Vžilo se pro lidi, kteří sice uznávají potřebu nové výstavby pro rostoucí populaci v městech, ale jen do té chvíle, než stavební firmy naplánují přijet s náklaďáky a jeřáby do jejich sousedství. V tom případě od nich zazní rezolutní "ne".

Nejde ale jen o zpoždění a zpomalení už tak šnečího tempa bytové výstavby v Praze i dalších českých městech. Každý rok, o který se projekt prodlouží, stojí investora peníze. Deset let tahanic může byty prodražit až na dvojnásobek. Tyto dodatečné náklady pak pochopitelně někdo musí zaplatit. A ten někdo jsou budoucí majitelé už tak drahých nových bytů.

Téma blokování výstavby sousedskými spolky a peticemi je pro developerské firmy velmi citlivé. Když se jich na problém NIMBY zeptáte, bez výjimky jej označí za jednu z nejčastějších komplikací.

Zároveň ale dodávají, že nemají problém s připomínkami jako takovými. Je prý třeba rozlišovat, kdy jde o pochopitelné obavy z nabobtnání čtvrti o stovky či tisíce nových sousedů třeba kvůli zatížení dopravy nebo občanské vybavenosti a kdy naopak stěžovatel usiluje o stopku pro projekt, který by mu prostě jen zkazil romantický výhled z okna.

"Občanské participace jsou obecně prospěšné. Sousedé mají právo vědět, co se v jejich okolí děje a staví. A je rozdíl, pokud chtějí místa ve školce, nebo bojují čistě jen proto, aby se nepostavilo vůbec nic," připojuje obchodní ředitel společnosti Crestyl Viktor Peška.

Rozdíl pozná architekt a zastánce zahušťování měst Peter Bednár většinou podle formy připomínek k nové výstavbě. "K projednávání projektu většinou přinesou celé portfolio názorů a výtek," říká. Developer si pak vyslechne - podle něj - protichůdné názory a nesplnitelné podmínky.

"Když chce postavit malé byty, je to špatně, protože ty budou pro chudé nebo studenty - a ty my tady nechceme. Když jsou naopak byty velké, budou v nich nejspíš bydlet bohatí - a ty tady nechceme také. Když se mají budovat nájemní byty, budou to noclehárny, které tady nechceme. A když jsou to byty na prodej, budou to nejspíš investiční byty, které zůstanou beztak prázdné. Ale zároveň nám jejich obyvatelé seberou parkování, místa ve školkách a zahustí už tak hustou dopravu," popisuje Bednár schizofrenii NIMBY rebelů.

Totéž platí pro architekturu: když je odvážná, podle "nimbystů" se do staré zástavby nehodí; pokud je obyčejná, pak je zase škaredá. A vůbec nejhorší jsou vysoké domy: zaclánějí a dělají ze staré zástavby temné kobky, kam slunce nesvítí. S plánem na mrakodrap narazí developer téměř se stoprocentní jistotou.

Metodou blokování výstavby bývá také snaha o zachování zeleně a dalšího veřejného prostoru. "Z prošlapaných kusů trávy a černých parkovišť se pak najednou stávají velmi cenné biotopy a nenahraditelná zeleň, kde si hrají děti," usmívá se Bednár.

Zkažená panelová panoramata

Příkladů klasického "nimbysmu", často podporovaného místní politickou reprezentací, lze v Praze najít nespočet. Často na místech, která se na první pohled zdají být pro novou výstavbu přímo předurčená, třeba na sídlištích v okrajových částech města, kde už nějaké věžáky stojí.

V jednom z takových příběhů se ocitla developerská společnost UDI Group na Lužinách. Poblíž stanice metra koupila pozemky a naplánovala na nich výstavbu dvou věžáků. Projekt byl v souladu s územním plánem, přesto developer u části místních narazil na ostrou nevoli. Domy se jim zdály naddimenzované, narušující charakter místní výstavby. Bitva se táhla 13 let a obnášela bezpočet nejrůznějších stížností a odvolání. Neústupnost se starousedlíkům nevyplatila: UDI Group nakonec získala všechna razítka a projekt už se staví v původní podobě.

Velmi podobně to zažila společnost Trigema v pražském Kamýku. Přestože po tlaku místních ustoupila z původních plánů a bytový dům se dvěma věžemi podstatně snížila, ani to nestačilo. Nakonec se odpor podařilo zlomit, mimo jiné i s hrozbou žaloby o 155 milionů korun, a stavět se bude.

Ohrožením panoramatu sídliště s dnešní dominantou, ubytovnou Kupa, argumentují nyní někteří obyvatelé sídliště Háje. Protestují proti projektu investora Loxia, který chce na místě bývalého kina Galaxie postavit dva bytové domy o 22 patrech.

Obavy znějí i ze sídliště Zahradní Město, kde se lidé bouří proti výškovým budovám v Jabloňové ulici na místě dnešního supermarketu. Přitom jen pár metrů od místa plánovaného projektu už stojí dvace­tipatrový věžák.

Nelibost ovšem nemusí vyvolat jen vysoké bytové domy. Své o tom vědí ve společnosti Ekospol. "U našeho projektu Viladomy Dubeč se povolování protáhlo na osm let. A to právě kvůli sousedům, kteří ho blokovali doslova za každou cenu," tvrdí generální ředitel firmy Evžen Korec.

Problém NIMBY není jen záležitostí Prahy nebo jiných velkých měst. Na kategorické "ne" sousedů i části politické reprezentace narazil developer Martin Louda na pozemcích, jež koupil poblíž vlakového nádraží v Kutné Hoře. Ačkoliv projekt řadových domků a čtyř věžáků splňuje podmínky místního územního plánu, uvízla jeho společnost Marlo Development na mrtvém bodě. S názorem místních zatím není schopná pohnout.

My už bydlíme

Vedle starousedlíků, kteří žijí ve své čtvrti dlouhá léta a brání se rozrůstání populace v sousedství, existuje ještě jedna speciální kategorie lidí v odporu. Jsou to novousedlíci bojující proti ještě novějším budoucím sousedům. Nastěhují se do bytů v novostavbě víceetapového projektu. Když se ale mají stavět další fáze, postaví se proti nim, přestože od začátku věděli, že jejich etapou developer neskončí.

Zkušenost s tímto typem rebelů udělala například společnost YIT Stavo. Od roku 2016 buduje na rozlehlém brownfieldu v pražském Hloubětíně dlouhodobý projekt s názvem Suomi, jehož výstavbu rozložila celkem na deset etap. Hotovo mělo být podle původního plánu loni - ale není. A to právě kvůli NIMBY novousedlíkům.

"Pár obyvatel z jedné etapy se odvolalo proti územnímu rozhodnutí na výstavbu poslední bytové etapy, přestože jejich námitky stavební úřad pečlivě zvážil a následně zamítl. Nyní čekáme, až své rozhodnutí vydá pražský magistrát," vypráví generální ředitel firmy Marek Lokaj. A i když prý věří, že vedení Prahy verdikt stavebního úřadu potvrdí, smiřuje se s dalšími průtahy. "Musíme počítat s tím, že se tito nespokojení sousedé odvolají znovu i proti stavebnímu povolení," dodává.

Z pohledu firmy je výsledkem prodloužení výstavby zhruba o tři až pět let. Zdržení to ale znamená také pro obyvatele již hotových etap, paradoxně i pro samotné rebely. "Kvůli několika stěžovatelům musí tisíce dalších místních bydlet v sousedství probíhající stavby," krčí rameny Lokaj a upozorňuje, že nejde o jediný podobný případ, který firma řeší.

Jak YIT Stavo, tak také valná část dalších velkých developerů se podobným nepříjemnostem snaží předcházet už ve smlouvě. Noví obyvatelé se v nich formou různých klauzulí zavazují, že nebudou dalším etapám stát v cestě. Ani toto opatření příliš dobře nefunguje. "Na popsaném příkladu je vidět, že někteří klienti nepovažují smlouvy za závazné, přestože dopředu vědí o budoucím plánu na výstavbu dalších etap," dodává generální ředitel.

S úřady v zádech

Fenomén NIMBY není typicky český, přesto si lidé ze stavebních firem myslí, že tady bývají tahanice nejkomplikovanější. "Je to víceméně globální trend. V Česku je bohužel silnější, zčásti za to může ne zcela funkční územní plánování," odkazuje na hojně diskutovanou věc obchodní a marketingový ředitel developera Finep David Wodinský.

Investorům příliš nepomáhají ani současné zákony. "Problém českého stavebního legislativního kocourkova je v tom, že odpůrce stavby nemusí předkládat žádné relevantní námitky. Stačilo, když napíše, že se mu plánovaná stavba nelíbí, a stavební úřad se musí jeho námitkou složitě vypořádávat," upozorňuje Evžen Korec z Ekospolu.

Je slyšet i velká nespokojenost s alibismem mnoha úředníků, kteří si stížnosti odpůrců výstavby mezi sebou "pinkají" - jsou u developerů v podezření, že se zbavují odpovědnosti. "Úřad jako suverén by měl došlé připomínky vyhodnotit a ty nerelevantní rovnou odmítnout," tvrdí ředitelka strategie společnosti UDI Group Marcela Fialková. V praxi se to podle ní neděje.

Minimálně v Praze je prý běžné, že úředník vezme odvolání tak, jak přišlo, a přepošle je na nadřízený úřad, aby se s ním vypořádal. "A ten, místo aby se vyjádřil ke konkrétní připomínce, začne řešit svůj postoj k projektu jako k celku," popisuje Fialková. Výsledkem je několikaleté čekání na vyjádření k problému, který ve skutečnosti třeba ani neexistuje.

Této praxe úředníků jsou si podle developerů spolky a jejich advokáti dobře vědomí a zneužívají ji. "Typicky tak podají připomínky ke každému bodu územního rozhodnutí nebo stavebního povolení a často k věcem, ke kterým jim vůbec nepřísluší se vyjadřovat. Navíc připomínky formulují velmi obecně," dodává ředitelka strategie UDI Group.

Zkušenosti ukazují, že následující úřední "ping‑pong" ve většině případů skončí vítězstvím developera, je však zároveň splněn aspoň jeden cíl aktivistů - oddálení a zkomplikování výstavby.

Naděje ve stavebním zákoně

Když se developer při projektování drží územního plánu a splní i další zákonné povinnosti, dřív nebo později stavět začne. Nabízí se pak otázka, jestli je nutné obstrukce umožňovat.

V případě lidí, kteří mají více či méně oprávněné obavy z negativních vlivů nových sousedů na svůj život, funguje vstřícná komunikace. Veřejná setkání dnes pořádá dlouho před realizací většina zavedených developerů.

"Když máme projekt v časných fázích vývoje, snažíme se jít cestou zapojení sousedů do vývoje a diskuse o jeho podobě. Společně s městskou částí, místními občany a aktivními spolky veřejně projednáváme záměr, ptáme se na jejich představy o projektu, o potřebách starousedlíků, o historickém kontextu a sbíráme další podněty," vysvětluje mluvčí společnosti Skanska Residential Renata Vildomcová.

Když výhrady trvají, přicházejí na řadu peníze. Developer například investuje do infrastruktury, veřejného prostoru nebo parkování. "U větších projektů řešíme s místními radnicemi rozvoj škol, školek nebo třeba zázemí pro místní zdravotnická zařízení," vysvětluje mluvčí Penta Real Estate Martin Lánský.

V Praze existuje i systém takzvaných kontribucí, které investor odvádí městu za každý postavený byt. "Touto formou výrazně přispíváme na infrastrukturu a městským částem. A nejde o drobné, příspěvky jsou často i ve stamilionech korun," upozorňuje hlavní analytik společnosti Central Group Ondřej Šťastný. Právě z těchto peněz by pak radnice měly řešit třeba zhoustnutí dopravy, kterého se starousedlíci často obávají.

S nadějemi se developeři původně upínali k Metropolitnímu plánu, který má nahradit dnešní zastaralý a nepřehledný územní plán hlavního města. Jeho původní verze dávala investorům daleko volnější ruku v tom, co a kde mohou stavět. I ten se ale stal terčem nimbysmu. Různé spolky rozjely kampaň, že za plánem stojí developerská lobby a že to povede k zastavění parků a zničení zeleně. "Metropolitní plán byl upřipomínkován k smrti. Je sice pořád lepší než dnešní chaos, původní ambice ale nedodržel," krčí rameny Bednár.

Možnosti zakročení proti neoprávněnému blokování nové výstavby má přinést nový stavební zákon. To v případě, že úřady začnou dodržovat lhůty a shazovat ze stolu neoprávněné připomínky.