Vyjede-li si našinec za jižní hranice, dostihne ho patrně dřív nebo později jedna nevyhnutelná otázka: Jsem v cizině?

Nejprve cestou do obchodu, míjeje výstavu skla Kolarz, Buchhandlung Kopecky a galerii Smutny a pak taky ve výtahu značky Vošicky.

Potom přijde na to, že si nemusí lámat jazyk na německé napodobenině R, pRotože Rakušan se s tím taky nepRdí.

Prosím vás, už ne!

Už mi to stačilo, je toho dost. Chci se vytrhnout z toho stereotypu, chci si změnit rituál!

Abyste věděli, o čem mluvím, a mohli mi dát za pravdu, popíšu vám svou cestu od domovních dveří ke dveřím bytu: Projdu chodbou, otevřu schránku, vysype se na mě bambilión různých novin, vyjedu výtahem, odemknu byt a vyhodím plátky do sběru.

Názornou ukázku toho, jak to vypadá, když selže management, jste mohli vidět ve čtvrtek večer v Praze na hlavním nádraží. Asi nejdůležitější železniční uzel v zemi se ocitl bez elektronických informačních tabulí. Kolem půl osmé byly všechny zhasnuté nebo na nich svítily 3 hodiny staré informace o vlacích, které už si to funěly po kolejích kdesi na Moravě nebo v jižních Čechách.

Když člověk působí ve stejné manažerské pozici delší dobu, může se dostavit přízrak rutiny neboli život v zaběhlých kolejích. Pro manažera to může být jistou dobu příjemné, protože má za sebou jisté výsledky, útvar šlape jako hodiny a nikde na obzoru žádný problém s velkým P. Pro firmu to určitě dobré není a pro manažera z dlouhodobé perspektivy také ne.

Pocta Hymanu Kaplanovi
anebo překladatelské obci.

STRES(S)

Nové moderní slovíčko, součást nového moderního světa, ale jak jemně dokáže, potvora mrňavá, měnit barvu, tak snadno se v něm dá ztratit, když se překročí hranice.

„Co je příčinou mého stresu?“
Bádal jsem dlouho nad touto otázkou a nakonec jsem se probádal k šokujícímu závěru: Jsem to já sám. Ano, přiznávám se, jsem původcem a prapříčinou svého stresu.

Jak to dělám? Třemi způsoby:
» Vstupuji bezhlavě do stresujících situací, do nichž mne nikdo nenutí vstupovat
» Nedokáži ze stresujících situací včas odejít

Kromě toho, že termíny nás ničí, jsou také často tím jediným, co nás donutí danou práci udělat. O termínech jako stresovém faktoru by se toho dalo namluvit a napsat mnoho. V knize V kruhu prvním od Alexandra Solženicyna jsem však narazil na text, který mě zaujal, a který mluví jazykem beletrie za vše. Týká se nesmyslného spěchu, do kterého byli lidé v socialistických zemích uvrženi.

Na povzbuzování lidí není nic tajemného.
Povzbuzovat jednoduše řečeno znamená vytvářet a posilovat pozitivní stav mysli neboli dobré naladění, posilovat dobrý vzájemný vztah, podporovat připravenost ke konání. Zkušenosti učí, že když člověk od někoho něco chce, měl by ho nejprve povzbudit a dobře naladit. Pak teprve může vyslovit své přání a reálně očekávat, že bude vyslyšeno.

Není to chyba v nadpisu? Nemělo to být „Cesta k lepší budoucnosti“? Ne, skutečně to není žádná chyba. Bude řeč o vytváření minulosti. To ale vůbec neznamená znovu prožívat minulé dny a stresovat se tím, co se nám kdy nepovedlo a co už dnes nemůžeme změnit. Minulou minulost je třeba nechat být. Nepohnete s ní ani o milimetr.

Občas si s chutí přečtu v MF Dnes Trilobita. Jeho autorem je spisovatel Pavel Kohout, profesionál vládnoucí slovem a obratně formulující své myšlenky. Pan Kohout mi znovu připomněl, a za to mu děkuji, že komunistická ideologie a myšlení jsou nákaza, je to závislost, od níž lze abstinovat, avšak nelze ji vyléčit.