Patřím ke generaci, která si toho z konce komunistické éry už mnoho nepamatuje. Nejbližším zdrojem informací jsou naši rodiče a proto i já jsem se zeptal táty, jak toto období prožíval. Vždy byl vůdčí osobností, a proto mě vůbec nepřekvapilo, že se převratu aktivně účastnil.

Vzpomínáš si dnes, co jsi dělal 17. listopadu? Kde jsi v té době byl?
Protože jsme měli malé děti (v r. 89 bylo tobě 5 a Markétce 4), byli jsme doma. Sedmnáctého byl myslím pátek a poslouchali jsme vysílání Svobodné Evropy (nebo Hlasu Ameriky, to už si teď přesně nepamatuji). Nevím jistě, jestli to bylo hned ten den nebo o den později, ale najednou tam začali říkat, že v Praze se konal průvod, ve kterém šli studenti z Albertova. Říkali, že tam bylo mnoho tisíc lidí a že ten průvod byl policií brutálně zastaven a studenti byli zmlácení. A první, co mi blesklo hlavou: „Tam byl určitě brácha“. On byl totiž tehdy studentem DAMU a u takové akce určitě nemohl chybět. A taky že tam byl. Ale měl štěstí, že se odpojil dřív, než došli na Národní třídu, protože už měl doma také malé dítě. Jinak by ho zmlátili taky.

Angažoval ses potom v nějakých dalších akcích ty sám?
Hned v tom týdnu potom, kdy začala být různá shromáždění na Václavském náměstí, jsem jel do Prahy. A protože jsem měl ten kontakt přes bráchu na DAMU, tak jsem zpátky vezl batoh plný různých letáků, prohlášení apod.
Byl jsem tehdy učitelem na učilišti v České Lípě. Těch událostí bylo strašně moc, byl to hrozný fofr. Jedna událost letěla za další a dnes už je ani nedokážu přesně zařadit. Krátce poté, co se po večerech začali scházet lidi u kašny na náměstí, jsem začal rozdávat ty materiály, které jsem dovezl z Prahy. Tam u té kašny jsme vlastně zakládali českolipské občanské fórum. Byl jsem jedním ze zakládajících členů.
Potom, myslím, že 24. 11., byla generální stávka. Tu jsem pomáhal na učilišti organizovat. Dále proběhlo nějaké shromáždění, kde jsem vystoupil s projevem. Také jsem moderoval různá shromáždění, kde se jednalo s mocí. Například jsme, my jako OF, svolali meeting do komunistického „baráku“, do Bílého domu (dnes místní ZUŠ) a tam na tribuně, jak oni tak vždycky sedávali směrem do sálu, tam seděli všichni ti komunističtí funkcionáři v čele s okresním tajemníkem KSČ. To byl vlastně náš hlavní soupeř. Já jsem ten meeting moderoval a vedl jsem to celé k tomu, abychom prokázali, že lžou. Kladl jsem mu různé otázky, na něž jsem třeba už znal odpověď a on pochopitelně odpovídal tak, jak to měli ve zvyku a jak to bylo obvyklé. Odpovídal výhradně tak, jak se jim hodilo. Lživě. Oni to jinak neuměli. Kolegové mi ke kecpultu, za kterým jsem stál, podávali papíry a noviny, kterými jsem následně dokládal, že lžou a říkal jsem jim: „Ne, vidíte, pořád nám lžete“. Šlo o to, ukázat lidem, co jsou komunisté zač. Zvláště na menších městech totiž lidé žili ve stereotypu a nedovedli si představit, že by to mohlo být jinak. Bylo důležité těmto lidem na malých městech, zvláště takových jako je Česká Lípa, ukázat, co zažívali v Praze studenti, do jisté míry inteligence nebo umělci. Museli jsme dosáhnout toho, aby se lidé přestali bát.
V OF jsme se pravidelně scházeli. Jezdil sem za námi pan Ladislav Lis, to byl známý disident (zemřel 18. 3. 2000 v Sosnové u České Lípy, pozn. redakce). On měl v OF na starosti bezpečnost. To znamená odhalování estébáků a agentů v regionech. A protože tady žil, v Pekle u České Lípy měl chalupu a tam choval kozy, tak sem za námi jezdil docela často.

Proč jsi vlastně v politice nepokračoval?
To bylo zvláštní. Já jsem tehdy učil na učilišti, které patřilo pod uranový průmysl. A protože uranový průmysl byl bohatý a vlivný resort, tak tam ještě více než jinde byli různí prominentní komunisté. Jedním z nich byl třeba ředitel toho učiliště. Já jsem se v té době hodně zasazoval za odvolání těchto papalášů z řídících pozic. Poté, co byl ředitel už odvolaný, jsem jednou šel po chodbě a zastavil mě jeden z pracovníků učiliště. Bylo vidět, že je takový ostražitý a položil mi otázku, jakoby se ujišťoval. Zeptal se mě, jestli budu ředitelem a pak se opravil, teda jestli hodlám kandidovat na ředitele. Mně v tu chvíli došlo, že s tím jakoby ti lidé všichni počítají. Že ten, kdo svrhnul krále, se přece stane králem. Takové to „král je mrtev, ať žije král“. To se mi ale nelíbilo. Řekl jsem si tehdy, že žádným způsobem nechci využít listopadu. Že nechci převratu zneužít ke svému prospěchu.
Moje volba nejít do nějakých funkcí a pozic jako např. ředitel učiliště, ta byla racionální, kdežto to, že jsem nešel do politiky, to bylo více intuitivní. Prostě jsem měl někde uvnitř pocit, že by moje jednání bylo účelové. Tím bych ve svých očích pošpinil to, co jsem dělal z upřímného nadšení a přesvědčení, že to s těmi komunisty už musíme skončit. Nikdy předtím jsem nebyl žádným disidentem. Nikdy jsem nijak extrémně nevybočoval z davu, snad kromě toho, že jsem se nestal členem žádné jejich organizace, ani SSM ani KSČ. A to bylo v mém věku trošku výjimkou. Ale zase na druhou stranu to nic neznamenalo. Takže proto jsem nešel do politiky. Z toho bych měl prostě špatný pocit.

Nelituješ toho dnes?
Vůbec toho nelituji, naopak. Jsem hrozně rád, že jsem to neudělal. Dnes už třeba přišlo období, kdy se rozhoduji o tom, jestli bych neměl vstoupit do politiky. Ale dnes už to je něco úplně jiného. Za prvé mi není 28, ale 48, což vidím jako podstatný rozdíl ve zkušenostech, vědomostech, vzdělání atd. Za druhé v té době bych to cítil jako oportunní jednání, jak už jsem vysvětloval, měl bych pocit, že se vezu na nějaké vlně. Kdežto teď, pokud bych se rozhodl jít do politiky, tak to udělám jako racionální rozhodnutí, protože vím, že je potřeba z politiky vytěsnit prospěcháře, gaunery, mafiány, slabochy apod. A protože nic z toho nejsem, tak si říkám, že bych mohl mít právo do politiky vstoupit. Nebo povinnost. Ale to ještě nevím, ještě jsem nedospěl k rozhodnutí.

Co si vlastně o 17. listopadu myslíš?
V tom jsem do jisté míry rozpolcený. Na jednu stranu jsem přesvědčen, že změna byla na spadnutí. Že ten komunistický řád byl už zralý. A hlavní příčinou změny u nás nebylo vlastně to, co se dělo u nás, ale to, co se dělo kolem. My jsme vlastně byli už poslední bašta socialismu. To byla křeč. Takže z tohoto pohledu, mezinárodně-politického, bych vlastně 17. listopadu nepřikládal velkou váhu.
Na druhou stranu si té události samotné strašně cením, protože to prostě byl spouštěč. Nebylo náhodné, že se tam sešlo 15000 lidí, z toho většina studentů. A hlavně když si poslechneme, co volali, co nesli na transparentech, tak to už není žádná polovičatá manifestace. Nic: Napůl s režimem, napůl proti. To bylo zcela jasné a zřejmé vystoupení proti režimu, a to velmi masové. Skvělé bylo, že to byli hlavně studenti. Kdyby to byl totiž průvod disidentů a dospělých lidí a policie by je ztloukla, tak by to jistě bylo špatné. Určitě by to bylo v zahraničí negativně hodnoceno, leccos by se kolem toho dělo i u nás, ale nemělo by to takový dopad. Jenomže tady bylo 15000 dětí, které měly někde 30000 rodičů, babičky a dědečky atd. A z nich většina měla rodiče dělnického původu nebo alespoň velká část. A tím si podle mě komunisté nasypali písek do soukolí. Zmlátili děti lidí, kteří je měli podporovat. „Bijou nám děti“ řekli si i ostatní. To mělo totiž docela silnou váhu.

Jak se díváš na současné oslavy?
Trošku lituji toho, že jsem nejel třeba do Prahy, ale protože je chřipkové období a necítím se nejlépe, tak jsem zůstal doma. Taky mě mrzí, že u nás v České Lípě se oslavy nekonaly. A pokud ano, zůstaly dobře utajené.
To, co jsem ale viděl v televizi, se mi docela líbí. Paradoxně i vystoupení neonacistů, ačkoli z toho mám hodně hořko v ústech, je důkazem toho, že jsme demokracie. Jen si musíme dávat stále pozor, aby nám někdo tu demokracii zase nevzal. A nebojím se ani tak neonacistů, jako spíše různých populistů, kteří plíživě krátí svobody a kupují si hlasy voličů za různé rádoby výhody. Tak to nakonec dělali komunisti v době normalizace taky. Ale to je můj osobní názor a ten můžu říkat, právě protože máme demokracii. V tom se mi líbil dnes třeba Václav Klaus, ačkoli k němu mám zvláště v poslední době výhrady, který reagoval v televizi slovy: „Ano, pískali na mě, ale taky mě i oslavovali tady na Národní třídě. To je holt ta demokracie a je to důkaz toho, že ji máme.“ Mohli na prezidenta volat hanba a pískat a nic se nikomu za to nestane.“

xxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dnes je Radomil Bábek ředitelem a majitelem vzdělávací a poradenské společnosti ECS Edconsia. Od učitele se přes různá povolání vrátil zpět k učení. Má za sebou bohatou profesní kariéru od práce obchodního zástupce, přes manažera obchodní skupiny, obchodního ředitele po ředitele akciové společnosti. Stal se lektorem manažerských dovedností a koučem a dnes za ním chodí pro radu topmanažeři největších firem u nás. Vše z toho, co nyní předává dalším lidem, si vyzkoušel sám na sobě.