Everesta, s.r.o.

Když nejde o život, je to jen stres

PN

„Co je příčinou mého stresu?“
Bádal jsem dlouho nad touto otázkou a nakonec jsem se probádal k šokujícímu závěru: Jsem to já sám. Ano, přiznávám se, jsem původcem a prapříčinou svého stresu.

Jak to dělám? Třemi způsoby:
» Vstupuji bezhlavě do stresujících situací, do nichž mne nikdo nenutí vstupovat
» Nedokáži ze stresujících situací včas odejít
» Další stresující situace si sám svou aktivitou vytvářím

Společný jmenovatel toho všeho je, že nemám sám sebe pod kontrolou. Nejednám po úvaze. Nezvažuji alternativní možností jednání, kterými bych mohl dosáhnout stejného výsledků bez stresu nebo s menší stresovou zátěží. A místo abych vždy určil a pojmenoval zdroje stresu (vnitřní i vnější), chovám se jako oběť okolností nebo druhých lidí.
Například když mám splněny všechny úkoly a nemám už co dělat, místo abych se někam uklidil do ústraní nebo odejel na služební cestu či na seminář, jdu za šéfem, aby mi dal nějakou práci.
On se na mne podívá jako vrah na svoji oběť a pak mi dá nepříjemný úkol: vyřešit konflikt v kolektivu nákupčích. Je to věc, se kterým si on sám neví rady a já pak nad tím sedím pár večerů, nejím, nespím a nakonec s tím něco udělám a ono je to samozřejmě špatně a šéf zuří a řekne, že jsem absolutně neschopný a ať se s tím jdu léčit.

Nebo vidím kolegu, jak se lopotí a stresuje s nějakým úkolem, chci mu pomoci, trochu se do toho ponořím a on si druhý den přinese neschopenku a prosí mne, jestli bych to za něj dodělal. „Na tom není co dodělávat“, řeknu mu s vážnou tváří. „Vždyť se s tím ještě ani pořádně nezačalo.“
A když se to všechno v práci nějak přežene, usadí a urovná, přijdu jednoho dne dřív domů z práce a chystám se pozvat manželku do lepší restaurace na večeři, abych se jí nějak odvděčil za toleranci pozdních příchodů z práce. A ona mi řekne, že nikam nepůjde, protože se se mnou dá rozvést.
Tak to jsem si vám trochu postěžoval. Hodně se mi tím ulevilo. Děkuji vám, milí čtenáři, že jste mi pomohli ze sebe setřást stresovou zátěž.

No ale teď vážně: Jak je to doopravdy s tím stresem?
Je na tom co pravdy, že my sami si vyrábíme stres? Odpovězme názorně. Představme si, že se na nás právě přiřítil rozzuřený šéf a vynadal nám za chybu, které jsme se dopustili. Nenechal nás říci ani slovo na vysvětlení a ukončil svůj bouřlivý projev slovy: „Zapomeňte na nějaké prémie za toto čtvrtletí.“ Práskl dveřmi a byl pryč.
Šéf je v této situaci jasným stresujícím faktorem. Jak se na to dá reagovat? Člověk psychicky neodolný, spíše labilní se nervově zhroutí a odchází z práce v sanitce záchranné služby. Člověk psychicky průměrně odolný v roli postiženého nebo jeho kolegy, který byl vystrašeným svědkem události, v tu chvíli pocítí známky stresu: rozbuší se mu srdce, zmocní se ho neklid, tíseň, napětí.
A co člověk psychicky odolný? Ten si řekne: „Jde zde o život?“ A odpoví si: „Nejde. Šéf přece nevytáhl pistoli. Takže je to jen stres.“ A v pohodě jde z práce domů a po cestě koupí manželce kytku.

A jaké z toho plyne poučení?
Kritiku za chybu mohu přijmout s poděkováním, pokud se ukáže jako oprávněná. Stres přijmout nemusím a taky ho nepřijímám. Jsem OK. Ale šéf není OK. Chudák. Nezbývá mi, než s ním mít soucit.
Stres tudíž není vyvolán stresujícím podnětem, ale způsobem, jak na takový podnět reagujeme. Stresující vlivy jsou většinou mimo naši kontrolu, kdežto naši reakci na ně máme plně ve své moci. Kdo se naučí pozitivně a uvážlivě reagovat na jakékoli podněty, stres pro něj přestane existovat.

PS
Nejsem v tom ještě mistr světa, ale učím se, tvrdě na sobě a na svých reakcích na stresující vlivy pracuji a dělám pokroky.

Komentáře

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Více informací o možnostech formátování

CAPTCHA
Toto je ochrana před spamem. Doplňte prosím výsledek.
6 + 6 =
Solve this simple math problem and enter the result. E.g. for 1+3, enter 4.
By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.