Kritikou a pochvalou k vyšší motivaci zaměstnanců
Autor: Rychtaříková Yveta
Praha : Grada Publishing, a.s., 2008

S velkým despektem jsem si zapůjčil knihu z oblasti manažerských dovedností. Kniha Yvety Rychtaříkové Kritikou a pochvalou k vyšší motivaci zaměstnanců mě zaujala svým názvem, stále však ne natolik, aby ve mně převládl alespoň minimální entusiasmus knihu otevřít a začít číst. Když pak již týden ležela na mém stole, rozhodl jsem se ji otevřít. Snad ze zvědavosti. Možná i proto, že jsem byl v práci nedávno kritizován a velice těžce jsem se s tím vyrovnával. Ba co víc, spolupracovnice, která mi kritiku sdělila, se v mých očích na chvíli stala úhlavním nepřítelem číslo jedna… A to přesto, že jí bylo evidentně nepříjemné mě kritizovat a měly jsme spolu vždy jen ty nejlepší vztahy.
Tahle zkušenost byla primárním „pošťouchnutím“ k tomu, abych zkusil tuto knihu přečíst a našel odpověď, proč jsem z toho měl takový pocit. Jsem totiž vcelku perfekcionista a na kritiku rozhodně zvyklý nejsem.
Kniha je rozdělena do čtyř bloků: Kritika a zdravé sebevědomí 1, Konstruktivní kritika, Pravidla účinného kritizování, Kritika a zdravé sebevědomí 2.

Úvodní část knihy se zabývá kritikou samotnou, pojmenováním problému, co to je vlastně ona kritika? Právě v této části se dozvídáme, že česká společnost je v kritice přímo vychovávána, a to již od samotného dětství. Kritizováni jsme rodiči, učiteli ve škole, spolužáky, kamarády, … A všechna tato kritika pak ústí v nízké sebevědomí Čechů obecně. To autorka v knize krásně komparuje na jednom z příkladu, kdy porovnává, co řekne synovi americký a český táta poté, co parádní trefou rozbije omylem sousedovo okno…
Celá kniha je totiž protkána příběhy z reálného života a praxe autorky, což hodnotím jako obrovský klad této knihy, dodává to celému vysvětlování problematiky svěžest a mnohem lepší pochopitelnost autorova záměru. Celá publikace je také koncipována jako jeden z večerních kurzů pro manažery, které paní Rychtaříková vede. Úryvky z tohoto „vzdělávacího kurzu“ i s některými reakcemi posluchačů, se opět táhnou knihou jako červená nit. Navíc se zde autorka snaží předat čtenářům své osobní postoje a názory na právě probírané téma, stejně tak jako já zde při své recenzi dávám své osobní názory a postoje na jednotlivé části knihy.

V následující kapitole Konstruktivní kritika je kladen důraz na kritiku jako na nástroj pro motivaci! Neboli, kritika by neměla kritizovanému snižovat jeho sebevědomí ale naopak ho motivovat. Toho však lze dosáhnout odlišným pohledem na chyby, které zaměstnanec dělá – chyba není nic než chyba, je to součást života a chybami se učíme.
Zde už mě osobně kniha „vtáhla do děje“. Dříve jsem nechápal, jak si někteří lidé vůbec mohou podobnou knihu zakoupit, obzvláště pak knihy typu „Jak se stát úspěšným manažerem“ apod. Jednou z věcí proč jsem knihy o „měkkých“ dovednostech doposud odsuzoval, byla nulovost informačního sdělení pro čtenáře. Až při čtení jedné z kapitol jsem si uvědomil, že některé vědomosti či dovednosti, které jsou běžnou součástí našeho života, když vidím uceleně a přehledně napsané, pak pochopím i trochu z jiného úhlu pohledu. Pokud bych se to pokusil vyjádřit procentuelně, tak kniha mi dala zhruba 5 % nových vědomostí (kniha např. o IAS/IFRS mi dá zhruba 95 % nových znalostí), avšak těch 5 % „soft skills“ u věcí, se kterými se běžně v životě vyrovnáváme, jsou obrovské číslo, které předčilo mé očekávání o knize.

Na řadu přicházejí pravidla kritiky. Abychom však zaměstnance opravdu kritikou motivovali, pak musíme kritizovat účinně! Hlavní věc, které by se každý manažer měl vyvarovat, je kritika směřující do osobnosti – viz „Opět jste zklamala! Od vás se to dalo čekat…“ „To jsem si myslel, že máte vyšší cíle.“ a mnoho jiných osobních výpadů manažera, se kterými se setkáváme dnes a denně. Jasně je zde řečeno, že nejprve musíme rozpoznat kritiku, která se kritizovaného člověka může dotknout.
Další důležitou věcí je, aby kritika byla konkrétní. Manažer se musí vyhnout vágní kritice – např. „Ve vaší práci jsou chyby.“ či „Ta studie není úplná, budete to muset předělat.“ apod. Opět je zde uvedeno mnoho příkladů vágní kritiky i s ukázkami, jak by kritika měla být sdělována. Takovým způsobem, aby byla konkrétní a zaměstnance manažer přesně upozornil na to, co dělá ve svém pracovním výkonu špatně. Abychom však takovou kritiku mohli zaměstnanci sdělit a nedostali se s ním do konfliktu, musíme se na kritiku pečlivě připravit, tzn. konkrétní argumenty, změřitelná fakta.
Výsledkem kritiky by pak mělo být konkrétní řešení či závěry. A naši kritiku bychom vždy měli ukončit pozitivním závěrem. Zde však pozor, pozitivní závěr rozhodně není stejný jako pochvala. Naopak zde musíme být velice opatrní, aby závěrem naší kritiky nebyla spíše pochvala zaměstnance, ale opravdu jasné poukázání na nepřesnou práci s motivací pracovníka. Na konci naší kritiky je však dobré mu dát pocit, že jinak práci odvádí dobře a že s ním do budoucna rozhodně počítáme. I při pozitivním závěru musím dbát na konkrétnost.
Na závěr patřící pravidlům účinného kritizování se autorka věnuje správnému timingu kritiky. Kritizovat totiž musíme včas, ale bez jakéhokoliv afektu a hlavně musíme přece být připraveni, tzn. že určitá časová prodleva při kritice být musí. Při kritizování je nutné také dbát na určité komunikační techniky. Neměli bychom při kritizování zaujímat úhel 180 stupňů ale 90, tzn. přes roh stolu. Dále udržovat oční kontakt s kritizovaným, nemít zkřížené ruce, a dávat tak najevo svoji nadřazenost. Měli bychom aktivně naslouchat a důležitá je i práce s hlasem.
V této obsáhlé kapitole autorka často dávala nejen příklady z praxe, ale snažila se některé z metod kritiky ukázat i na příkladech z osobního života, což je jistě jedno z pozitiv. Navíc na konci každé kapitoly je souhrnný přehled hlavních bodů, které bychom rozhodně neměli zapomenout. Co bych však zde rozhodně vytknul, byly někdy až zdlouhavé pasáže z již zmiňovaného „manažerského kurzu“, kdy autorka se neustále ptá manažerů účastnících se jejího kurzu na jednoduché otázky a pak poměrně infantilním způsobem se z nich snaží odpověď dostat.

V poslední kapitole se dozvídáme jak si zvýšit vlastní sebevědomí. Nejúčinnější cesta je udělat si vlastní seznam silných a slabých stránek. O svých silných a slabých stránkách pak máme hovořit se svými nejbližšími, sebrat odvahu a nebát se jich zeptat, jak nás vidí oni. No a myšlenka knížky na závěr je laskavost. Nebát se pochválit, ocenit se.
Vcelku knihu hodnotím kladně. Je velice dobře a logicky koncipována, posílí pohled čtenáře na kritiku jako takovou. Po přečtení této knihy jsem jednoznačně získal cenné informace nejen o tom jak někoho zkritizovat, resp. upozornit na jeho chyby, ale hlavně jsem získal cenné zkušenosti i z pozice kritizovaného. Kritika je běžná součást pracovního procesu, a i když vím, že mi bude často v práci i v běžném životě nesprávně a demotivačně podávána, tak se z těchto nepříjemných situací budu snažit vzít si pouze to dobré.