Everesta, s.r.o.

Termín

termín

Kromě toho, že termíny nás ničí, jsou také často tím jediným, co nás donutí danou práci udělat. O termínech jako stresovém faktoru by se toho dalo namluvit a napsat mnoho. V knize V kruhu prvním od Alexandra Solženicyna jsem však narazil na text, který mě zaujal, a který mluví jazykem beletrie za vše. Týká se nesmyslného spěchu, do kterého byli lidé v socialistických zemích uvrženi.
Zdá se možná absurdní hledat paralely mezi současným životem a následujícím úryvkem, který byl napsán v padesátých letech minulého století a je vytržen z příběhu, který se odehrává v SSSR roku 1949. Třeba je tam však najdete i Vy, obzvláště pracujete-li pod velkým tlakem.

Přemýšlel o těch, s nimiž trávil jedinou hodinu denně a vlastně jedině pro ně se takhle ponižoval, zápolil a trápil se v ostatních hodinách bdění: o dvou dcerkách, osmileté a devítileté, o ženě Varjuše, která mu byla o to dražší, že se ženil pozdě, až v šestatřiceti.
...
Ano, byla tu rozehrána nečistá hra a blížil se její konec. Jakonov najednou kolem sebe i na sobě zakusil ten šílený, nezvládnutelný spěch, do něhož byla stržena celá zem – její lidové komisariáty i krajské výbory, vědci, inženýři, ředitelé i stavbyvedoucí, tovární mistři, brigadýři, dělníci i obyčejné venkovské ženy. Ať se pustil kdokoli z nich do jakékoli práce, velmi brzy se ocitl v chapadlech, v sevření vymyšlených, nemožných, zrůdných termínů: Víc! Rychleji! Ještě!!! Ještě!!! Splnit normu! Překročit normu! Tři normy!!! Odpracovat čestnou směnu! Uzavřít vstřícný závazek! Splnit před termínem!! A pokud možno ještě dřív!!!
Domy byly odflinknuté, mosty padaly, konstrukce praskaly, úroda na poli hnila nebo vůbec nevzešla – a člověku, který se dostal do tohoto kolotoče, nezbývalo nic jiného než se rozstonat, zranit se mezi těmito ozubenými koly, zbláznit se nebo havarovat – a pak se jakžtakž zrekreovat v nemocnici, v sanatoriu, zapomenout na všechno, nadýchat se lesního vzduchu – a pak znovu pomalu vlézt do stejného chomoutu.
Jedině ti, kdo byli sami se svou nemocí (ne na klinice!), mohli v této zemi žít.
Avšak až dosud se Jakonovovi vždycky dařilo vymanit se z práce, kterou nutně musel zahubit spěch, a dostat se k jiné práci, která byla buď klidnější, nebo se s ní teprve začínalo.
Až teprve tentokrát cítil, že tomu neunikne.
I s nemocí už to promeškal.
Stál na nábřeží u zábradlí a díval se dolů. Mlha si teď lehla až na led a obnažila ho a přímo pod Jakonovem se objevila mokvavá zimní skvrna prosakující vody.
Černá propast dávných let – vězení – se před ním znovu rozevírala a znovu ho zvala, aby se do ní vrátil.

Komentáře

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Více informací o možnostech formátování

CAPTCHA
Toto je ochrana před spamem. Doplňte prosím výsledek.
16 + 0 =
Solve this simple math problem and enter the result. E.g. for 1+3, enter 4.
By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.