Kdo Vám tvrdí, že na nějakém jídle „se nedá nic zkazit“ je lhář. Uvařit třeba obyčejné párky je vlastně kumšt.

V nejbližším minimarketu koupíte cestou z práce několik párků. Na odrůdě příliš nezáleží, oblíbené jsou vídeňské nebo spišské, chlapáci si dávají debrecínské.
Do hrnce nalijete vodu a do ní vložíte párky. Na první pohled snadné. Ale musíte ještě řešit otázky téměř kruciální. Jak velkou nádobu? Kolik vody? A tak dále. Osobně razím pravidlo „volné splývání párku“.

Mezi začátečnické chyby patří takzvanej „plnej hrnec“. To znamená, že jste nalili do hrnce příliš mnoho vody, následkem čehož je příliš plný a vy budete hladovět ještě hodně dlouho, protože bude nějaký čas trvat, než se voda začne vařit. A dostáváme ke zlomovému bodu celého procesu. Tedy k bodu varu.

Začne-li se voda v hrnci vařit, lze párky považovat za téměř hotové. Co když ale ne? Nejsme přeci žádní barbaři, co se živí syrovým masem. A tak raději necháme párky chvíli ve vroucí vodě, abychom měli jistotu. V momentě, kdy některý z párků podélně praskne, jsou párky pravděpodobně uvařené. Pokud však chcete mít naprostou jistotu, nechte je puknout všechny. Jestliže je v tomto stavu nenecháte příliš dlouho máchat, možná nenasáknou ani moc vody.

A nyní si můžete vychutnat výbornou uzeninu sestávající ze směsi mouky, soli, pepře, koření. A s trochou štěstí i z několika druhů masa.

Jako přílohu můžeme použít chléb, pokud se skýva doma zrovna nachází. Dále hořčici a kečup. Kombinace obojího je přímo delikátní. Zapíjíme jak jinak než chlazeným českým pivem. Ku... párek, sme přece chlapi, ne?