Everesta, s.r.o.

Stavu rovnosti žen a mužů se asi nedožijeme

Mám dítě no a co?

Co má dělat zaměstnavatel, aby nediskriminoval? Zeptejme se odborníků, tedy odbornic na diskriminaci.
Pěkné logo, pěkná myšlenka, hluboké zkušenosti (o.p.s. byla založena už v roce 1991) a erudice. To všechno provází společnost Gender Studies. Českou společnost Gender Studies. A také zajímavé motto, na nějž jsem se musel zeptat. Odpovídá projektová manažerka Gender Studies Jitka Kolářová.

Prohlašujete, že „Až nastane rovnost mezi muži a ženami, odejdete.“ Myslíte, že se toho dožijeme?
Boj za rovné postavení žen a mužů trvá už dlouhá staletí, jedny z prvních hlasů se objevovaly už v 18. století, například v práci Olympe de Gouges nebo Mary Wollstonecraft. Samotné hnutí za rovnoprávnost a emancipaci je staré už přes sto let. Hodně se toho, alespoň v Evropě a Severní Americe, zlepšilo, přesto to není ideální. Bourání genderových stereotypů je bourání zavedených pořádků a životních jistot, je to zpochybnění věcí, které se zdají být „odjakživa“, i když jsou společensky a kulturně dané a vznikly třeba před sto lety. Proto je jejich narušení tak dlouhodobé a bolestné. Já osobně se nedomnívám, že ideální stav rovnosti žen a mužů nastane ještě za mého života.

Na další otázku odpovídala informační specialistka společnosti Gender Studies Helena Skálová.

Jak se projevuje stereotypní pohled na rozdělení rolí mužů a žen ve vzdělávání?
Stereotypní pohled na rozdělení rolí žen a mužů se ve vzdělávání projevu komplexně, dohromady zde působí několik faktorů.
Převaha žen pracujících ve školství je jedním z důsledků toho, že ženy jsou vnímány jako ty, které mají blíž k výchově dětí. Zároveň je při pohledu na zaměstnaneckou strukturu ve školství jasný vliv tradičního stereotypního přesvědčení o větší autoritativnosti mužů a jejich „přirozené“ dravosti a touze po moci – muži jsou v poměru k jejich celkovému počtu ve školství mnohem častěji na ředitelských místech a jejich podíl stoupá zejména v terciárním vzdělávání.
Existující stereotypy se zatím bohužel často reprodukují ve vzdělávacím procesu také směrem k žákům a žákyním. Vyučující často na základě pohlaví připisují studujícím apriorně vlastnosti, ale i schopnosti a dovednosti. Tak je chlapcům častěji tolerována neukázněnost, ale nikoli špatné výsledky v matematice, přírodních vědách či sportu, zatímco dívky jsou naopak vnímány jako ukázněnější, pečlivější a jejich případné neúspěchy v technických předmětech nejsou považovány za překvapivé. Tento přístup silně ovlivňuje i volbu oboru v přechodu na další vzdělávací stupeň a uzavírá kruh stereotypního uvažování, které v důsledku funguje jako sebenaplňující se proroctví.

A vracíme se zpátky k Jitce Kolářové.

Jak je na tom Česká republika ve srovnání se světem? Mám na mysli usilování o rovnost žen a mužů.
To je strašně široká otázka – záleží na tom, v jaké oblasti rovnosti žen a mužů a s jakou částí světa to srovnáváte. Česká republika, spolu s dalšími zeměmi střední a východní Evropy, je stále ovlivněna svou socialistickou historií. Bylo tu samozřejmostí, že ženy chodily do práce, existovaly tu zařízení péče o děti. Jinak ale minulý režim příliš do hloubky, co se týče třeba bourání genderových stereotypů, nešel. Dnes nás ovlivňuje dvacet let kapitalismu, vstup do Evropské unie.... Česká společnost je také velmi sekulární. To je specifický kontext, v němž se koncept rovnost žen a mužů rozvíjí.

Jak lze dosíci stejných šancí na kariérní postup pro muže a ženy v každém věku? Vždyť u mladé ženy je velmi pravděpodobné, že svou pozici bude muset brzy na rok opustit, a tedy jsou investice do jejího zaučování nevýhodné. Je to objektivní kritérium, proti jehož uplatňování bojujete? Jak má tedy postupovat zaměstnavatel?
Myslím, že důležité je opustit myšlenkový vzorec mladá žena = malé dítě = konec kariéry = zbytečně investované peníze. Kde máte jistotu, že mladý muž, do něhož investujete, za rok neodejde k jinému zaměstnavateli nebo třeba na rodičovskou? Proč se mužů u pohovorů nikdy neptají, zda mají zajištěné hlídání? Přitom počet mužů, kteří by rádi naplňovali svou rodičovskou roli, pomalu, ale jistě přibývá. Ženy zase dnes odkládají mateřství do pozdějšího věku, protože si právě chtějí vybudovat kariéru, něco se naučit a něco dokázat. Navíc mnoho osvícených zaměstnavatelů nabízí takové formy práce, kdy se mateřství se zaměstnáním dají skloubit a nejsou v kariéře na překážku – například částečný úvazek kombinovaný s prací z domova. Zaměstnavatelé si tak udrží kvalifikované zaměstnankyně a ušetří za nábor a zaučení nového člověka. Navíc rodiče, kterým zaměstnavatelé vyšli vstříc, jsou loajální a je u nich menší pravděpodobnost fluktuace, a tedy i ztráta investovaných peněz.
Mně osobně připadá nefér odepsat někoho jen proto, že má nebo bude mít dítě. Tahle společnost dává lidem signál, že mít děti se nevyplatí.

Ve Vašem týmu jsou samé ženy. Jak odoláváte případným kritikám, které tvrdí, že obhajujete jen ženská práva, zlepšujete jen ženskou roli, nikoli mužskou?
Máte pravdu, že v našem týmu jsou samé ženy, ale když se podíváte do jiných neziskových organizací, zjistíte, že tam je to podobné. Neziskový sektor je zkrátka hodně „ženská“ záležitost. Kdo se ale podívá na naše aktivity, vidí, že se věnujeme ženám i mužům, například v právním poradenství, v otázkách slaďování práce a osobního života a podobně. Když srovnáte genderově laděné aktivity v Čechách a třeba v Německu, zjistíte, že zde jde skutečně o ženy a muže, kdežto v Německu se mluví v této souvislosti především o ženách. My se snažíme mluvit o obou pohlavích, protože bez spolupráce obou nikdy k žádné společenské změně nedojde.

Pro koho je těžší sladit profesní život s osobním? Pro ženy, nebo pro muže?
Záleží na konkrétním člověku, nedá se to dělit jen podle pohlaví. Pro bezdětnou single ženu to určitě je lehčí než rozvedeného muže s dítětem nebo někoho, kdo se stará o své nemocné rodiče. Na druhou stranu, pokud mám mluvit obecně, ženy to mají těžší v tom smyslu, že od nich se v naší společnosti čeká, že ke své práci zvládnou ještě péči o děti a domácnost. Také jsou to v drtivé většině ony, kdo nastoupí rodičovskou dovolenou a přeruší tak svůj profesní rozvoj. Muži v tomhle mají určitou výhodu – u pohovoru se jich pravděpodobně nikdo nebude ptát, jestli a jak staré mají děti a kdo se o ně postará. Muži jsou stále ještě vnímaní jako živitelé rodin, pro něž je prioritou práce, kariéra a výdělek. Někdy se ale stává, že zaměstnavatelé jim nechtějí vyjít vstříc, když sladit práci s osobním životem potřebují. Proto se nedá říct, kdo to má těžší, nebo že slaďování je jen pro ženy.

A jak je to těžké pro Vás?
Já osobně využívám flexibilitu, kterou má práce v Gender Studies nabízí: pružnou pracovní dobu a práci z domova, navíc pracuji na částečná úvazek formou stlačeného pracovního týdne. Mám řadu mimopracovních aktivit, které bych si asi v jiném zaměstnání udržet nemohla. Takže v tuto chvíli vnímám podíl práce a ostatních mých aktivit jako vyvážené.

Komentáře

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Více informací o možnostech formátování

CAPTCHA
Toto je ochrana před spamem. Doplňte prosím výsledek.
7 + 6 =
Solve this simple math problem and enter the result. E.g. for 1+3, enter 4.
By submitting this form, you accept the Mollom privacy policy.