Tak tohle je, prosím, forma pozdravu, která se stává velmi používanou. V situacích neformálních, mezi přáteli a zvláště u velmi mladých lidí nemůže být proti tomu námitek (moje gusto to není, ale třeba je to tím, že nejsem velmi mladý).

Stále častěji se však setkávám s tím, že tento pozdrav nepozdrav je použit i lidmi dospělými, řekněme přes třicet, a to dokonce i v situacích zcela formálních. Představte si například, že ředitel vzdělávací a poradenské společnosti osloví člověka, který se uchází o místo lektora. A uchazečka, žena kolem pětatřiceti, která by chtěla jiné učit profesním dovednostem a profesionálnímu vystupování, odpoví „Zdravím, ...“

Zajímalo mne, proč se tito lidé tak chovají a dozvěděl jsem se od nich, že:
A) Jsou přece velmi přátelští a dávají to tedy tímto pozdravem svému okolí najevo.
B) Oni si na nic nehrají, proto jsou takhle neformální.
C) Nemají čas zabývat se tím, prostě to tak říkají a když se to někomu nelíbí, je to jeho problém.

Ano, tohle říkají. Podle mého názoru jsou pravé důvody jiné.
Chybí jim vychování. Nevědí, že nemohou jednat ve všech situacích stejně. Nebo mohou mít problém (komplex) se svým sociálním statusem – a tak dávají svému okolí najevo, že jsou si přece se všemi rovni. Jsou nezralí a asi málo schopni sebereflexe. A také často trpí vnitřní nejistotou, kterou přebíjejí hlasitým, nabubřelým chování.

Asi to bude většinou kombinace těchto možností a jistě se najdou ještě další.
Proto až budete chtít zase někdy zdravit „Zdravím,...“, zkuste zvážit, co to o vás může vypovídat. Nudné a otřepané „Dobrý den“ bude možná lepší.
Na shledanou a děkuji za pozornost.
Radomil Bábek, ředitel vzdělávací a poradenské společnosti
radomil.babek@skupinaecs.cz
www.ecs-edconsia.cz